.
W/Cmdr Vladimír Nedvěd MBE, DFC, CMC, TGM
Vladimír Nedvěd, who was to become the youngest Commanding Officer of 311 Sqn, was born on 27 March 1917 in the maternity hospital at Brno, Czechoslovakia. His early years were in Kyjov a village in the Hodonín region of Moravia, about 50 km from Brno. The family were devout Christians and this was to remain with him throughout his life.
Vladmir Nedvěd, který se měl stát nejmladším velitelem 311. perutě, se narodil 27. března 1917 v brněnské porodnici v Československu. Dětství strávil v Kyjově, vesnici v okrese Hodonín na Moravě, asi 50 kilometrů od Brna. Rodina byla přísně katolická a tak to mělo zůstat po jeho celý život.
He matriculated from the Klvaňová grammar school in Kyjov in June 1936 and on 1st October of that year he commenced his compulsory military conscription. He chose to serve his conscription in the developing Czechoslovak Air Force, initially at the Military Aviation School at Prostějov, where he achieved the rank of desátník (corporal), and between 1937 to 1938 at the Military Academy at Hranice. He graduated from the Hranice Military Academy on 14 August 1938 with the rank of poručík (Lieutenant). During the mobilisation in May 1938 he served as a air-observer with the 61st Squadron of the 1 T.G. Masaryk Air Regiment, based at Zbraslavice airbase. The squadron was equipped with Aero A-100 biplanes as well as the modern Avia B-71 twin-engined aircraft.
V červnu 1936 Vladimír maturoval na gymnáziu v ulici Klvaňová v Kyjově a prvního října téhož roku nastoupil povinnou vojenskou základní službu. Vybral si vojnu u rozvíjejícího se československého letectva, nejpve u Vojenského leteckého učiliště v Prostějově, kde dosáhl hodnosti desátníka a v období let 1937 – 1938 byl na Vojenské akademii v Hranicích na Moravě. Tu ukončil 14. srpna 1938 v hodnosti poručíka. Květnovou mobilizaci 1938 Vladimír prožil jako pozorovatel 61. perutě u 1. Leteckého pluku T.G.Masaryka na letišti Zbraslavice. Peruť byla vyzbrojena jak dvouplošníky Aero A-100, tak moderními dvoumotorovými Aviemi B-71.
German Occupation:
Německá okupace :
Germany occupied of the remainder of Bohemian and Moravian regions of Czechoslovakia on 15 March 1939. The Czechoslovak military forces were ordered, by their President Dr Emil Hácha, not to resist. That day Vladimír was at Prostějov airbase and shortly after 10 a.m. German Luftwaffe aircraft started to land there. He recalled “at 11 am, the Czechoslovak Air Force officers, were lined up on one side of a long row of dinning tables. On the opposite side were lined up the officers of the German Luftwaffe. They kicked their heels and bowed to us. We all stood still, we wouldn’t bow to them!.”
Němci okupovali zbytek Čech a Moravy 15. března 1939. Československé armádě poručil prezident Dr. Emil Hácha neklást odpor. Toho dne byl Vladimír na prostějovském letišti a brzy po desáté hodině ráno zde začaly přistávat letouny Luftwaffe. Vzpomíná : “ V jedenáct byli podél jedné strany dlouhé řady stolů nastoupeni důstojníci Československého letectva. Proti nim byli stáli důstojníci německé Luftwaffe. Neměli co na práci a klaněli se nám. My jsme všichni stáli klidně, nebudeme se jim klanět !”
The Germans disbanded the Czechoslovak Air Force and its airmen demobilised. Vladimír returned home and enrolled at the Technical College in Brno to study for a science degree in chemistry, his favourite subject. Following student unrest and protests in Prague – which had been orchestrated by the Germans – all the universities in the Reich Protectorate of Bohemia-Moravia where closed by the Nazi’s on 17 November, Vladimír decided that he would voluntarily leave his homeland and join Czechoslovak military units abroad so that he could fight for the freedom of his homeland.
Československé letectvo bylo Němci rozpuštěno a jeho příslušníci armádu opustili. Vladimír se vrátil domů a zapsal se k vysokoškolskému studiu chemie – jeho oblíbenému předmětu – na Brněnském vysokém učení technickém. Po Němci zinscenovaných studentských nepokojích a protestech v Praze nacisté 17. listopadu 1939 zavřeli všechny vysoké školy v říšském Protektorátu Čechy a Morava. Vladimír se rozhodl dobrovolně odejít z vlasti a přidat se k československým vojenským jednotkám v zahraničí, aby mohl bojovat za svobodu své země.
Into exile:
Do exilu :
France 1940.
Francie 1940.
Vladimír left on 8 December 1939 telling his mother that he was going into exile so that he could fight the Nazi’s for the freedom and honour of his homeland. With no passport, he escaped across the border into Slovakia into Hungary where he was arrested by the authorities and imprisoned in Toloncház prison in Budapest where he was detained for a period. After his release had been obtained he was able to resume his journey travelling to Yugoslavia, Greece and Turkey from where he boarded a ship which took him to Beruit, Lebanon before continuing the journey to Marseille where he arrived on 13 January 1940.
Vladimír odešel do zahraničí 8. prosince 1939, kdy řekl své mamince, že odchází do ciziny, aby mohl bojovat proti nacistům za svobodu a čest své vlasti. Bez pasu se dostal přes Slovensko do Maďarska, kde ho místní úřady zavřely a uvěznily do žaláře Tolonczház v Budapešti. Zde strávil nějakou dobu a poté, co byl propuštěn, byl schopen pokračovat v cestě přes Jugoslávii, Řecko a Turecko. Odtud jel lodí do Bejrútu v Libanonu a poté pokračoval v plavbě do Marseille, kam připlul 13. ledna 1940.
Here he was sent to join other Czechoslovak airmen at Agde where they joined l‘Arme d’Air and commenced training on French aircraft. However before his training was complete, France had capitulated and under the command of Col. Karel Mareš -Toman, Vladimír, his fellow Czechoslovak airmen were evacuated from Port Vendes, France, on 24 June 1940 where they boarded the ship ‘Apapa’, and they sailed via Gibraltar to Liverpool, England where they arrived in July 1940.
Z Marseille byl poslán do Agde k československým letcům, kde se tito připojili k francouzskému letectvu a zahájili výcvik na francouzských letounech. Ale Francie kapitulovala ještě dříve, než byl Vladimírův výcvik u konce a on byl s dalšími čs. letci pod velením plukovníka Karla Mareše – Tomana 24. Června 1940 evakuován z přístavu Port Vendres na palubě lodi “Alapa”. Pluli přes Gibraltar do Liverpoolu v Anglii, kam dorazili v červenci 1940.
The RAF:
Královské vojenské letectvo – RAF :
Vladimír joined the RAF Volunteer Reserve and was sent for navigator training. On completion of the course he was promoted to the rank of Pilot Officer and was posted, on 29 July 1940, to the newly formed 311 Squadron, one of the newly formed Czechoslovak units in the RAF. The squadron were based at East Wretham, Northfolk and equipped with twin-engined Vickers Wellington Mk Ic aircraft. Already at this stage his RAF superiors considered that Vladimír had outstanding qualities.
Vladimír podepsal závazek Dobrovolnické záloze RAF a byl poslán k výcviku navigátora. Po jeho ukončení byl povýšen na podporučíka a 29. července přidělen k 311. peruti, jedné z nově utvořených čs. jednotek v RAF. Peruť měla základnu v East Wreathamu v hrabství Norfolk a byla vyzbrojena dvoumotorovými letouny Vickers Wellington typ IC. Už tehdy si Vladimírovi nadřízení RAF uvědomili jeho vynikající vlastnosti.
His 1st mission with 311 Sqn, in Bomber Command, was on the night of 8/9 December 1940 when he flew as navigator in the crew of F/Lt Charles Pickard (later G/Cpt Pickard DSO and 2 bars, DFC who was killed in the Amiens prison raid on 18 February 1944). The mission was to attack the French port of Bologne.
Jeho první operační let u 311. perutě v rámci Bombardovacího velitelství byl v noci z 8. na 9. prosince 1940, kdy letěl jako navigátor v osádce kapitána Charlese Pickarda /později plukovník Pickard vyznamenaný třikrát Řádem za vynikající službu a Záslužným leteckým křížem, jenž byl zabit při náletu na vězení v Amiens 18. února 1944. Cílem operačního letu měl být francouzský přístav Bologne.
The crash:
Havárie :
His 2nd mission was on the night of 16/17 December 1940, was code-named ‘Operation Abigail’ in which four of 311 Sqn Wellington’s took part, and the target was Manheim. The crew of Wellington Mk Ic, T2577 (KX-Q), were Sgt Jan Křivda, pilot, Sgt Josef Pavelka, 2nd pilot, P/O Vladimír Nedvěd, navigator, Sgt Josef Doubrava, wireless-operator, Sgt Jiři Janoušek, front gunner and P/O Jaromír Toul, rear gunner. They were the 3rd aircraft to take-off at approx 18:10 and was fully-laden with fuel, a bomb-load of 3,500 lbs, and ammunition. After take-off, at an altitude of about 100 feet, whilst doing its primary circuit of the airfield, the aircraft’s wing-tip clipped some tree tops, heeled over, crashed into the ground a short distance from the airfield and the port engine burst into flames.
Jeho druhý operační let, kódově označený “Operace Abigail”, byl v noci z 16. na 17. prosince. Té se zúčastnily čtyři Wellingtony 311. perutě a cílem byl Manheim. Posádku Wellingtonu IC výrobního čísla T2577 a nesoucí znak perutě KX-Q tvořili rotmistři Jan Křivda první pilot a Josef Pavelka druhý pilot, podporučík Vladimír Nedvěd navigátor, rotmistr Josef Dobrava radista, četař Josef Janoušek přední střelec a podporučík Jaromír Toul zadní střelec. Byli třetím letounem na startu a odstartovali asi v 18. 10, plně naložení palivem, bombami o váze 3500 liber a střelivem. Po startu během prvního okruhu nad letištěm asi ve výšce 33 metrů stroj zachytil křídlem vrcholky stromů, naklonil se na stranu, narazil nedaleko od letiště do země a jeho levy motor zachvátily plameny.
The tree clipped by Q-Queen. Wellington was flying from right to left.
Strom, do kterého Q-Queen vrazil. Wellington letěl zprava doleva.
Vladimír’s recalls:
Vladimírovy vzpomínky na událost :
“As the aircraft hit the ground the port engine caught fire. Uninjured I managed to get out of the burning aircraft by removing the astrodome. When I reached the ground I found the 2nd pilot Sgt Pavelka lying on the ground under the starboard engine. I pulled him away into a trench about 50 yards away and made him comfortable. He was badly injured. Then I returned to the burning aicraft to rescue the rear gunner trapped in his gun-turret. In that short time the huge flames, reaching to the top of the surrounding trees, were getting nearer towards the tail of the plane, where P/O Toul, air-gunner, was trapped! Due to the enormous heat the front machine-guns started to fire and a High-Explosive 500lbs bomb exploded. The thing all aircrews fear most is to be trapped in the aircraft and be burned alive! That looked to be the fate of the rear gunner. I desperately tried to pull him out, but could not. His legs were trapped under his seat and as the aircraft crashed, the whole weight of the Wellington tail plane pinned him down.
Jak letoun narazil do země, levý motor začal hořet. Nezraněn, zvládl jsem dostat se z letadla odstraněním astrodomu. Jak jsem se dostal na zem, našel jsem pod pravým motorem druhého pilota seržanta Pavelku. Odtáhl jsem ho do příkopu asi 50 metrů daleko a pohodlně jsem ho uložil. Byl ošklivě zraněn. Pak jsem se vrátil k hořícímu letadlu, abych zachránil zadního střelce uvězněného v jeho věži. Za tu krátkou dobu se plameny dosahující vrcholky okolních stromů přiblížily k zadní části letadla, kde byl uvězněn střelec poručík Toul. Kvůli obrovskému žáru začaly vybuchovat přední kulomety a vysoce výbušné 500 liberní bomby. Věc, jíž se každá osádka bojí nejvíc – být uvězněn v letadle a uhořet zaživa. Zdálo se, že toto je osud zadního střelce. Zoufale jsem ho táhl, ale nemohl. Jeho nohy byly zaklíněny pod sedadlem a jak letoun havaroval, celá váha ocasu Wellingtonu ho přibila k zemi.
He said to me: “Vlad, please stay with me!” Then I made one of the bravest decisions of my life, I said “I will stay with you”. Two more 500lbs bombs exploded about four yards away from me! By the Grace of God I was still uninjured. While I desperately tried to rescue my fellow crew member, the airfield rescue party arrived and watched this drama from a safe distance. They did not dare to come any closer. Machine-guns bullets were flying around in all directions, guns and bombs exploding due to the enourmous heat of the burning aircraft.
Řekl mi :” Vlaďo, prosím tě zůstaň se mnou”. Poté jsem udělal jedno z mých nejstatečnějších rozhodnutí, řekl jsem :” Zůstanu s tebou”. Dvě další bomby vybuchly asi 4 metry ode mě ! Milostí Boží jsem byl stale naživu. Zatímco jsem se zoufale snažil zachránit kamaráda člena osádky, letištní záchranný tým přijel a pozoroval drama z bezpečné vzdálenosti. Neodvažovali se přijít blíž. Kulky z kulometu létaly kolem všemi směry, kulomety a bomby explodovaly kvůli obrovskému horku hořícího letadla.
P/O Toul said: “In my overall pocket I have a revolver, please take it out and shoot me” What do I do? “Would I kill a friend whose life I am trying to save?” The last and nearest 500lbs bomb exploded. The blast of the air picked me up like a feather and threw me about 4 metres away, landing on all fours, by an incredible miracle, still uninjured! I realised that I couldn’t do any more for my friend, so I didn’t return to the aircraft. When all the bombs had exploded and machine-guns stopped firing the rescue party approached the aircraft, localised the fire, and about 20 men lifted the tail-plane and pulled Toul out of his gun-turret, fatally injured. He died in the ambulance on the way to hospital. The captain-pilot Jan Krivda and the front gunner Jiři Janoušek have been killed on impact or burned alive. I don’t know.
Poručík Toul řekl :” V kapse kombinézy mám revolver, prosím tě vyndej ho a zastřel mě”. Co dělat ? Mám zabít přítele, jehož život se snažím zachránit ? Vybuchla poslední a nejbližší pětisetlibrová bomba. Proud vzduchu mě nadzvihl jako pírko a odhodil 4 metry stranou, kdy jsem dopadl na všechny čtyři a díky neuvěřitelnému zázraku stále nezraněn ! Uvědomil jsem si, že pro mého přítele nemůžu udělat víc, a tak jsem se k letounu nevrátil. Poté, co všechny bomby explodovaly a kulomety přestaly střílet, záchranná četa se přiblížila k letadlu, požár lokalizovala a okolo 20 mužů nadzvihlo ocas letounu a vyprostili smrtelně zraněného Toula z jeho věže. Zemřel v sanitce cestou do nemocnice. Kapitán letounu pilot Jan Křivda a přední střelec Jiří Janoušek byli zabiti při nárazu, nebo uhořeli zaživa. Nevím.
Crash site of Wellington KX-Q, Queen.
Místo havárie Wellingtonu KX-Q jako Queen
Vladimír himself suffered burns to his hands as a result of his valiant efforts to save his fellow crew-member.
Sám Vladimír utrpěl popáleniny na rukou jako následek jeho statečného úsilí o záchranu svého druha z posádky.
For this act of bravery, Air-Vice-Marshall John Baldwin, Air Officer Commanding No 3 Group Bomber Command recommended that Vladimír be awarded the George Cross. However the Honours Committee at the Air Ministry deceided that the ‘case’ fell short of the required criteria for the award of a George Cross and instead approved the award of a George Medal. It was then pointed out to the Selection Committee that the Member of the British Empire medal came next the the George Cross.
Za tento statečný čin doporučil divizní generál John Baldwin, jenž velel 3. Skupině Bombardovacího velitelství, aby Vladimírovi byl udělen kříž Jiřího. Avšak Výběrová komise na Ministerstvu letectví rozhodla, že “případ” nesplňuje požadovaná kritéria k udělení Jiřského kříže a místo něj schválila udělení Medaile Jiřího. Výběrové komisi bylo potom sděleno, že Jiřský kříž přichází na řadu až po Medaili Člen britského impéria MBE.
It took Vladimír a month to recuperate from the crash, after which he resumed operational flying. On 24 June, 1941, the whole of 311 squadron was paraded as the AOC No 3 Group, Bomber Command, Air Vice Marshal J. A. E. Baldwin, presented the MBE to Vladimír Nedvěd in recognition of his incredible courage.
Vladimírovi trvalo měsíc zotavit se po havárii a pak pokračoval v operačních letech. 24. června 1941 byla Vladimíru Nedvědovi před celou slavnostně nastoupenou 311. perutí udělena Velitelem 3. skupiny Bombardovacího velitelství divizním generálem Joem A.E.Baldwinem Medaile Člen britského impéria jako uznání za jeho neuvěřitelnou odvahu.
Pilot training:
Pilotní výcvík :
On 1 June 1941 he was promoted to the rank of F/O. Having flown 26 missions – some 200 hours – he had completed his operational tour, but instead of taking a rest period he requested to join a pilot training. His request was granted and on 24 July 1941 he was posted to 3 EFTS [Elementary Flying Training School] at Watchfield for his basic flying training.
1. června 1941 byl Vladimír povýšen do hodnosti poručíka. Poté, co absolvoval 26 operačních letů trvajících asi 200 hodin, ukončil svůj operační turnus, ale místo období na odpočinek si požádal o absolování výcviku na pilota. Žádosti bylo vyhověno a 24. července 1941 byl poslán do Základní letecké pilotní školy číslo 3 ve Watchfieldu k elementárnímu leteckému výcviku.
As a navigator with 311 Sqn he had achieved 124 hrs 28 minutes flown. Vladimír was posted, on 17 September, to 2 SFTS (Service Flying Training School) at Brize Norton where he achieved his pilots wings. He was then posted. on 1 February 1942, to 1429 COTU at East Wretham for operational training.
Jako navigátor 311. perutě nalétal celkem 124 hodin a 28 minut a 17. září zahájil kurs létání u Pokračovací letecké školy číslo 2 v Brize Norton, kde získal svůj odznak pilota – křidélka. 1. února 1942 následovalo přemístění k Československé operační výcvikové letce číslo 1429 COTU v East Wreathamu k výcviku pro operační letání.
F/O Vladimír Nedvěd, 2 SFTS Brize Norton.
Whilst with 1429 COTU he participated in the secound of the ‘1000’ bomber raids on Germany in May 1942. As RAF Bomber Command did not have a thousand operational aircraft, numbers were made up by using aircraft and crews from training units including 1429 COTU. That night he flew Wellington R1240 as pilot and Captain of his crew.
Zatímco byl Vladimír u 1429 COTU, zúčastnil se v květnu druhého z náletů tisíce bombardérů na Německo. Protože Bombardovací velitelství RAF nemělo tisíc operačních letounů, počty byly doplněny použitím letounů a osádek z výcvikových perutí včetně 1429 COTU. Té noci Vladimír letěl s Wellingtonem R1240 jako pilot a kapitán své osádky.
Vladimír re-joined for his 2nd operational tour with 311 Sqn, now as a pilot, on 25 June 1942.
25. června 1942 zahájil svůj druhý operační turnus u 311. perutě, tentokrát jako pilot.
In April 1942, 311 Sqn had transferred from Bomber Command to Coastal Commmand, still flying Wellington aircraft and were now based at Talbenny, Pembrokshire, Wales. Vladimír’s 1st operational flight as a pilot was on 12 July 1942 when he flew on a anti-submarine patrol in the Bay of Biscay of approx 1150 nautical miles.
V dubnu 1942 byla 311. převedena od Bombardovacího k Pobřežnímu velitelství. Stále na Wellingtonech a nyní umístěna na základnu Talbenny v hrabství Pembrokeshire ve Walesu. Vladimír uskutečnil svůj první operační let jako pilot 12. července 1942, kdy v Biskajském zálivu absolvoval protiprotiponorkovou hlídku zahrnující asi 1150 námořních mil.
Luftwaffe encounter:
Střetnutí s nepřítelem :
In September he was promoted to F/Lt and on the 29th of that month he had his second personal and direct encouter with the German Luftwaffe. Vladimír recalls: “It over the eastern Atlantic Ocean, in the hundreds of miles wide Bay of Biscay, I was flying a Wellington aircraft at about 3,000 feet when my rear gunner reported seeing three aircraft flying at sea level and fast closing in on us. As they came closer there were identified as German Ju 88 Fighter/bomber aircraft.
V září byl Vladimír povýšen na kapitána a 29. dne toho měsíce měl druhý osobní a přímý střet s německou Luftwaffe. Vladimír vzpomíná : “Pilotoval jsem letoun Wellington ve výšce asi jednoho tisíce metrů nad východním Atlantikem, v Biskajském zálivu širokém stovky mil, když zadní střelec hlásil tři letadla u mořské hladiny, které se k nám rychle přibližovaly. Jak se dostaly blíž, poznali jsme v nich německé Junkersy 88 používané jako stíhačky i bombardéry.
Immediately I dropped all the bombs to lighten the aircraft, warned the crew to get ready for the fight, and on full climbing power tried to get closer to the clouds at about 5,000 feet. In the meantime the Junkers ‘framed’ us nicely in. This life and death fight lasted a full 40 minutes! I closely watched a Ju88 at position 2 o’clock as it started to turn toward us in a dive. I was estimating the distance which still separated us from Ju88. Just before I sharply turned the Wellington into a diving turn starboard, my front gunner Franěk gave the Jerry a long, full blast from his two machine-guns. The Junkers was hit and it dived into the sea! I was ‘corkscrewing’ the aircraft up and down.
Okamžitě jsem odhodil všechny bomby, abych mašině ulehčil, varoval jsem osádku, aby se připravila k boji a stoupáním naplno jsem se snažil dostat blíže k mrakům ve výšce si 1600 metrů. Mezitím nás Junkers pěkně “zarámoval”. Tento boj na život a na smrt trval celých 40 minut ! Pozorně jsem sledoval Ju 88 v pozici na dvou hodinách, když se v letu střemhlav začal točit směrem k nám. Odhadoval jsem vzdálenost, která nás od Ju 88 pořád ještě dělila. Těsně přetím, než jsem Wellington ostře otočil napravo dolů, dal Junkersovi přední střelec Franěk dlouhou dávku ze svých dvou kulometů naplno. Ju 88 byl zasažen a zřítil se střemhlav do moře ! S letounem jsem se točil dokola nahoru a dolů.
The second Ju88 attacked from position 10 o’clock. Again both my gunners, front and rear, gave him full blasts. Smoke started coming from his starboard engine as he was heading towards the French coast. There was now one more left. I was getting closer towards a large cumulus cloud and flew into it in a South West direction. Inside the cloud, at full throttle and in a spiral climbing turn, I flew out on in a North West direction. I warned the crew, to keep a sharp look out for the German fighter plane! It was nowhere to be seen, so I closed the throttles, turned West, flying out into the Atlantic Ocean hoping that the Jerry will not follow us, and dived to sea level. The Wireless operator sent a message to home base in England that we have been attacked by three Ju88′s; have shot down two Ju 88 aircraft, and unharmed we were returning to base.Praise the Lord God for that!
Druhý Ju 88 na nás zaútočil z pozice deseti hodin. Zase mu oba moji střelci, přední i zadní, dali plnou dávku. Jeho pravý motor začal kouřit, když si to namířil směrem k pobřeží Francie. Ještě zbýval jeden. Přibližoval jsem se blíže k velkému mraku kumulus a vletěl jsem do něj směrem na jihozápad. Uvnitř mraku jsem na plné obrátky a při stoupání ve spirále letěl pryč na severozápad. Varoval jsem osádku, aby dávala na německou stíhačku zatraceně pozor ! Nebyla nikde vidět, tak jsem stáhl otáčky motorů, obrátil letoun na západ do Atlantiku doufajíce, že nepřátelský pilot nás pronásledovat nebude, a klesl rychle k hladině. Radista poslal na základnu v Anglli zprávu, že jsme byli napadeni třemi Junkersy 88, dva jsme sestřelili a nezraněni se vracíme na základnu. Chvála Bohu za to !
In December that year he was promoted to S/Ldr, and Commander of ‘A Flight’, in December.
V prosinci téhož roku byl Vladimír Nedvěd povýšen do hodnosti majora a stal se velitelem letky A.
On 26 June 1943, 311 Sqn transferred to Beaulieu in Hampshire where they were re-equipped with 4 engined Liberator aircraft with all aircrews re-training to their new aircraft.
26. června 1943 se 311. peruť přesunula do Beaulieu v hrabství Hampshire, kde byla přezbrojena na čtyřmotorové Liberátory a všichni členové osádek prodělávali výcvik na nová letadla.
Commanding Officer of 311 Sqn:
Velitelem 311. perutě :
The squadrons Commanding Officer, W/Cdr Breicetl DFC, failed to return from a anti-submarine patrol in the Bay of Biscay on the 21 August. The following day, Vladimír was promoted to W/Cmdr and Commanding Officer of 311 Sqn. He was only 26 years old and had become the youngest C/O of the squadron. He lead by example and the morning of 22 August was no different, irrespective of his new appointment as squadron C/O he took-off at 06:10, Liberator Gr V, ‘ J’ BZ779, for a uneventful anti-submarine patrol of 11hr 10 min in the Bay of Biscay.
Velitel perutě podplukovník Breicetl, vyznamenaný Záslužným leteckým křížem, se 21. srpna 1943 nevrátil z protiponorkové hlídky nad Biskají. Příštího dne byl Vladimír povýšen na podplukovníka a velitele 311. perutě. Bylo mu teprve 26 let a stal se nejmladším velitelem perutě. Vedl lidi příkladem a ráno 22. srpna tomu nebylo jinak, bez ohledu na jeho nové jmenování velitelem perutě odstartoval v 6 hodin deset minut s Liberátorem typ Gr V číslo BZ779 s kódovým označením J k protiponorkové hlídce nad Biskaj trvající 11 hodin 10 minut. Během letu se nic zvláštního nestalo.
In a special parade held on 16 August he was decorated, by Commander-in-Chief of Coastal Command, Air Marshall Sir John Slessor with the DFC.
Při zvláštní přehlídce, jenž se konala 16. srpna, byl Vladimírovi velitelem Pobřežního velitelství Leteckým maršálem Sirem Johnen Slessoremn udělen Záslužný letecký kříž DFC.
The citation for his award said:
V citaci za jeho vyznamenání bylo uvedeno :
“This officer who is a Squadron Leader and Captain of an aircraft has completed his first tour of operations consisting of 26 sorties in Bomber Command and 46 sorties with Coastal Command involving 120.32 and 409.56 flying hours,respectively,making a grand a total of 530.28 operational flying hours to his credit.
“Tento důstojník, který je majorem a kapitánem letounu ukončil svůj první operační turnus skládající se z 26 náletů u Bombardovacího a 46 operačních letů u Pobřežního velitelství při nalétání 120 hodin 32 minut u prvního a 409 hodin 56 minut u druhého, což tvořilo úctyhodný souhrn 30 hodin a 28 minut operačního letání na jeho kontě.
Both as a Captain of an aircraft, and as a Flight Commander, this officer has shown marked ability. His resourcefulness, calm determination, his courage as a pilot and brilliance as a leader are an inspiration to all flying under him and a cause of unqualified satisfaction to his superiors.
Jako kapitán letadla i jako velitel letky prokázal tento důstojník pozoruhodnou schopnost. Jeho vynalézavost, klidná odhodlanost, odvaha jako pilota a vynikající výkon jako velitele jsou inspirací všem, kdo pod ním létají a případem nikdy nekončícího neuspokojení jeho nadřízeným.
The excellent record and remarkable qualities of leadership of this officer are deserving of the highest praise, and his fine example is a contributing factor to the standard and high morale of his Flight.”
Skvělý posudek a pozoruhodné kvality velení tohoto důstojníka zasluhují nejvyšší ocenění a jeho skvělý příklad je přispívajícím faktorem ke standardu a vysoké morálce jeho letky “.
S/Ldr Nedved was awarded the M.B.E. on 21 May 1941, for bravery shown during crash on take-off of Wellington “Q” 2577 on 16 December 1940. Although S/Ldr Nedved was in constant danger from fire and exploding bombs, he saved the lives of the remaining members of the crew.
S/Ldr Nedvědovi byl udělen Řád Člen Britského impéria 21.května 1941 za statečnost během havárie po startu Wellingtonu T2577 KX-Q 16. prosince 1940. Ačkoliv byl mjr. Nedvěd ve stálém nebezpečí od ohně a vybuchujících bomb, zachránil zbývajícím členům posádky život.
As a Czechoslovak this award, as for all Czechoslovak RAF airmen, was not gazetted (published in the London Gazette) so that the Germans would not take reprisals against their families back in Czechoslovakia.
Toto udělení nebylo stejně jako u všech Čechoslováků uveřejněno v novinách London Gazette, aby se Němci nemohli mstít na jejich rodinách doma v Československu.
Vladimír’s final operational patrol with 311 Sqn was on 20 January 1944. It was an uneventful patrol of 14 hr 7min duration, covering approximately 2,000 nautical miles. With Coastal Command he had flown a total of 416 operational hours. On 3 February, he relinquished Command of 311 Sqn, in favour of W/Cmdr Josef Šebl DFC.
Vladimírova poslední operační hlídka u 311. perutě byla 20. ledna 1944. Byl to let bez událostí trvající 14 hodin 7 minut o délce asi dvou tisíc námořních mil. U Pobřežního velitelství nalétal 416 operačních hodin. Dne 3. února 1944 předal Vladimír Nedvěd velení 311. podplukovníku Josefu Šejblovi DFC.
S/Ldr Vladimír Nedved, left, with President Eduard Beneš, AVM Karel Janoušek and Gen. Antontín Hasal.
The Far East:
Daleký východ :
Vladimír’s next posting was to the Czechoslovak Inspectorate in London where he remained until 17 March. On 26 March 1944 he was seconded to the 3rd Tactical Air Force, part of South East Asia Air Command, in South East Asia for an administrive role. Before long he managed to be able to play a more active role in the war in the Far East. He converted to flying Dakota DC3 transport aircraft with 31 and 194 Transport Sqn’s based at Agartala. Here, between 21 June 1944 and 1 July 1944, he flew a total of 12 supply missions, over the jungles of Burma, to Chindits – Allied troops fighting behind Japanese lines in Burma. These missions, totaled 50 hrs and 50 min of operational flying, were in the Imphal, Kohima, Palel and Kengla regions, to where equipment, supplies and troops were transported.
Vladimírovým příštím místem byl Československý inspektorát v Londýně, kde zůstal do 17. března. O devět dní později bylo odsouhlaseno jeho působení u 3.Taktického letectva, součásti Velitelství letectva jihovýchodní Asie v administrativní roli v této části zeměkoule. Nedvěd brzy prokázal, že je schopen hrát ve válce na Dálném východě roli aktivnější. Přeškolil se pro létání s dopravními Dakotami DC3 u 31. a 194. Dopravní perutě umístěnými v Agartale. Zde absolvoval mezi 21. červnem a 1. červencem 1944 nad džunglí Barmy dvanáct letů k zásobování Činditů – spojeneckých vojsk bojujících za japonskými liniemi v Barmě. Tyto lety trvající celkem 50 hodin a 50 minut byly do oblastí Imphalu, Kohimy,Palel a Kengla a dopravily tam vybavení, zásoby a vojáky.
Return to England:
Návrat do Anglie :
He returned to England on 2 September 1944 and went to the Czechoslovak Inspectorate, London. On 16 October was posted to 110 Air Transportation Wing at Croydon as a Liason Officer. On 31 December he was sent to the School of Air Transport, at RAF Netheravon, to for a training course for senior officers which he successfully completed. Vladimír returned to 110 Wing, Transport Command, again as a Liason Officer on 22 January 1945 where he remained until the end of the war.
Vladimír se vrátil do Anglie 2. září 1944 a 16. října byl poslán k 110. Dopravnímu pluku v Croydonu jako styčný důstojník. 31.prosince byl poslán do Letecké dopravní školy v Netheravonu k výcviku pro vyšší důstojníky, kterou úspěšně absolvoval. Od 22. ledna 1945 byl opět styčným důstojníkem u 110. Dopavního pluku a zůstal tam do konce války.
In London on 30 January he married Luisa Pražáková, also from the Brno region, and on 7 March 1945 he was promoted to a Staff Captain in the Czechoslovak Air Force.
V Londýně se Vladimír Nedvěd 30. ledna 1945 oženil s Luisou Pražákovou dívkou české národnosti a 7. března byl povýšen na štábního kapitána Československého letectva.
In April 1945, Vladimír attended the IATA International Aviation Conference in Paris, the sole delegate from Czechoslovakia. During the conference he made several proposals, that were approved by the Conference, which were included into international aviation charts around the world and are still used today.
V dubnu 1945 Vladimír navštívil v Paříži jako jediný delegát z Československa Mezinárodní aviatickou konferenci IATA. Během ní přednesl několik návrhů, které byly konferencí schváleny, začleněny do map mezinárodní letecké dopravy po celém světě a jsou používány stále.
He became one the first Czechoslovak RAF airmen to step foot onto his homeland when WW2 was over. On 17 May 1945, only a week after fighting Prague had finished, he was the member of a 4 man crew that flew 17 passengers in a 147 Sqn Dakota Dc3 on a Transport flight to Ruzne airfield, Prague. It was to be some months later before he could return again.
Stal se jedním z prvních československých letců RAF, který po skončení druhé světové války vstoupili na rodnou půdu. 17. května, pouhý týden po skončení bojů v Praze, byl jedním ze čtyřčlenné posádky Dakoty DC3 147. perutě, jenž na ruzyňské letiště v Praze vezla při dopravním letu 17 cestujících. Mělo to být za několik dalších měsíců, než se mohl vrátit znovu.
Return to Czechoslovakia:
Návrat do Československa
On his return, Vladimír was initially posted to the Air Transport Group of the Czechoslovak Air Force based at Prague Ruzyne. He remained here until 13 September when he was posted to the Military Aviation College at Hradec Králové where he lectured in aviation tactics. On 1 October 1946 he was posted to the Joint Services Staff College, in Prague, where he was studying. He was promoted to the rank of podplukovník (W/Cmdr) on 15 May 1947, at 30 he was the youngest to have achieved this rank. During this period his son Jiři was born.
Po svém návratu Vladimír nejprve sloužil u Letecké dopravní skupiny Československého vojenského letectva v Praze Ruzyni. Zůstal zde do 13. září, kdy začal ve Vojenské letecké škole v Hradci Králové učit leteckou taktiku. 1. října 1946 začal studovat na Vysoké štábní škole kombinovaných služeb v Praze. 15. května 1947 byl povýšen na podplukovníka a jako třicetiletý byl nejmladším, kdo dosáhl tuto hodnost. Během tohoto období se mu narodil syn Jiří.
But also the Communists were gradually taking control of senior positions in the authorities. The Communists took control of Czechoslovakia following a putch on 25 February 1948. Following the putch all those who had fought in the west in WW2 were now considered to be ‘undesirable’ and ‘politically incorrect’. Some were arrested and imprisoned, while many who were serving the the Czechoslovak Air Force were plaved on ‘waiting leave’ while the Communist authorites deceided what to do with them.
Ale také komunisté pomalu získávali pozice ve vyšších místech ve státní správě. 25. února 1948 se zmocnili moci v Československu převratem. Po něm byli všichni, kteří bojovali za druhé světové války na Západě, považování za “nežádoucí” a “politicky nespolehlivé”. Někteří byli zatčeni a uvězněni, zatímco mnozí, kteří sloužili u Československého vojenského letectva, byli posláni na “dovolenou s čekaným” a mezitím se komunisté rozhodovali, co s nimi udělají.
May of the former RAF airmen realised that it would only be a matter of time before they too would be arrested and deceided that they would have to go into exile again. Vladimír was one of these………..
Mnozí z bývalých letců RAF si uvědomili, že bude pouze otázkou času, než budou take uvězněni a rozhodli se, že budou muset zase odejít do exilu. Vladimír byl jedním z nich………..
Into Exile Again:
Znovu do exilu :
Working for ČSA (Československé Státní Aerolinie, the National Airline) were many friends and former ex-RAF airmen who had served with him in 311 Sqd. He approached one of his former pilots, Stanislav Huňáček, ex-311 F/O and pre-war ČSA pilot, and mentioned the idea of flying an aircraft to the West. Huňáček agreed to join the escape and they started to make detailed plans.
V Československých aeroliniich byli zaměstnáni jeho přátelé, bývalí letci RAF, kteří s ním sloužili u 311. Sqdn. Při setkání s jedním z jeho bývalých mu podřízených pilotů Stanislavem Huňáčkem, zaměstnancem ČSA bývalým pilotem 311.Sqdn. a předválečným pilotem ČSA, vyjádřil myšlenku možnosti úletu letadlem na Západ. Huňáček s tímto návrhem souhlasil a společně připravovali podrobný plán úletu.
They chose to use a ČSA flight between Prague Ruzyně and Bratislava as this would fly along the Western side of Czechoslovakia, thus making their escape flight as short as possible. They also invited several friends of theirs to join the escape. They knew that many telephone calls were being listened to by the Communist Authorities and so only spoke in person to these friends about the escape.
Rozhodli se použít letoun ČSA na lince Praha (Ruzyně) – Bratislava. K úletu se připojili další přátelé. Protože věděli, že telefonní hovory jsou odposlouchávány, tak úlet s nimi projednávali osobně.
The escape date was set for 6 April and was conditional on the ‘right’ – non Communist – aircrew flying the aircraft that day. For security reasons ČSA only advised the aircrew only 24 hours before the actual flight which route they would be flying on. The night before the intended escape Nedvěd, as had been previously arranged, telephoned Huňáček with a coded message. He said that a particular film was being shown at the Lucerna cinema in Prague, and would he like Nedvěd to buy him a ticket. If the answer was ‘yes’ the escape would take place the following day. Huňáček answered the telephone and Nedvěd used the coded message. Huňáček replied that he would like to see the film and ‘yes would Nedvěd please buy them a ticket’. The escape was on! Nedvěd made numerous other telephone calls that evening. Some were to other members of the escape group, with a similar pre-arranged message, to tell them that the escape would take place the following day. Many other calls were made to people who had no connection with the escape at all. This was to disguise the real purpose of the telephone calls should the authorities be listening to them.
Den úletu byl stanoven na 6. dubna 1948 a byl podmíněn, že se let bude konat bez komunistické posádky. Z bezpečnostních důvodů se členové posádky letounu radili pouze 24 hodin před letem. V noci před dnem plánovaného úletu Nedvěd telefonicky dal Huňáčkovi kódovanou zprávu. Řekl, že “konkrétní film byl uveden v kině Lucerna, a Nedvěd by byl rád, kdyby mu koupil lístek”. Jestliže by byla odpověď ano, úlet se bude konat následující den. Huňáček zvedl telefon a po kodované zprávě od Nedvěda odpověděl,” že by také film rád viděl a ano, Nedvěd by si měl koupit jízdenku”. Úlet byl potvrzen. Nedvěd informoval dalšího člena úletu a ten dalšího, až se navzájem všichni informovali, že úlet se bude konat příští den. Z vedených telefonních hovorů však nevyplývalo, že se jedná o úlet a bezpečnostní orgány tyto nemohly vyhodnotit, jako přípravu úletu letounu.
The flight was scheduled for departure at 16:00. The aircraft was a ČSA DC3 [C47], OK-WDO on a scheduled flight between Prague Ruzyně to Brno and then continuing to Bratislava. The crew consisted of Stanislav Huňáček, František Malý ex-311 F/Sgt and wireless operator, and Pavlik the co-pilot and a known Communist. There were twentysix passengers on board, fourteen of whom, including Vladimír Nedvěd, his wife and fifteen months old son, were in the escape group.
Plán vzletu letounu byl v 16.00 hodin. Letadlo bylo majetkem ČSA DC-3 (C-47) OK-WDO na pravidelné lince mezi Prahou (Ruzyně) do Brna a z Brna do Bratislavy. Posádka se skládala z pilota Stanislava Huňáčka, Františka Malého, bývalého příslušníka 311.Sqdn. RAF, radiotelegrafisty a známého komunisty Pavlíka, co-pilota. Na palubě letounu bylo 26 cestujících, čtrnáct z nich, včetně Vladimíra Nedvěda, jeho manželky a 15 měsíčního syna, bylo členy skupiny, která chtěla uletět na Západ.
They chose to use a ČSA flight between Prague Ruzyně and Bratislava as this would fly along the Western side of Czechoslovakia, thus making their escape flight as short as possible. They also invited several friends of theirs to join the escape.
Rozhodli se použít letoun ČSA na lince Praha (Ruzyně) – Bratislava, kdy poletí podél západní hranice Československa a tím zkrátí úlet co nejvíce. Také pozvali několik svých přátel, aby utekli s nimi.
For those in the escape group it was a tense time waiting to be called for their flight. Fortunately an aircraft, with a government delegation aboard, was flying in from Moscow and the airports security staff were concentrating on this flight. This helped to reduce attention on outgoing passengers. However Nedvěd, who was well known at the airport was concerned when a employee of ČSA, who knew Nedvěd was a ex-RAF airmen asked him ‘Colonel, where are you flying today?’ Nedvěd replied that he was going to visit his grandmother in Bratislava.
Skupina cestujících, která chtěla uletět, ve velmi napjaté situaci čekala na výzvání k letu. Naštěstí přistálo letadlo s vládní delegací z Moskvy a pozornost bezpečnostních pracovníků na letišti byla obrácena na vládní delegaci a odcházejícím do letadla Brno-Bratislava nebyla věnována pozornost. Nedvěd však byl na letišti známou osobností, všichni věděli, že byl v RAF a jeden zaměstnanec ČSA se jej zeptal: “Plukovníku kam dnes letíte? ”Nedvěd odpověděl, že jde navštívit svou babičku v Bratislavě.
About 15 minutes into their flight, Nedvěd went into the cockpit and talked to Huňáček. Everything was in order and Huňáček discreetly handed him a revolver before Nedvěd returned to his seat to join his wife and children. There he surreptitiously removed the bullets from the revolver and passed it to a young man sitting next to him who was also one of the escapers. Shortly after Pavlík came from the cockpit into the passenger compartment and walked down the aisle, between the seats, in the passenger compartment checking the passengers as he went along. When Pavlik had passed Nedvěd, the young man got out of his seat and followed Pavlik down the aisle. When they reached the far end of the passenger compartment, the young man put the gun to Pavlík’s head, indicated for him to sit down on a seat at the rear of the compartment and said ‘If you move, you’re dead!‘. Pavlík was too frightened to move for the rest of the flight.
Asi za 15 minut po vzletu letounu, Nedvěd vešel do kabiny pilotů a rozmlouval s Huňáčkem. Huňáček mu diskrétně předal pistoli a Nedvěd se vrátil na své místo, kde se připojil k ženě a dětem. Tajně vyjmul z pistol náboje a předal ji mladému muži, který seděl vedle něho a byl jedním ze skupiny únosců. Krátce poté Pavlík přišel z kokpitu do kabiny cestujících a kráčel uličkou mezi sedadly a prováděl kontrolu cestujících. Když Pavlík prošel kolem Nedvěda, mladý muž povstal ze sedadla a v uličce následoval Pavlíka do zadní části kabiny, kde Pavlíkovi přiložil pistoli k hlavě a poručil mu, aby se posadil na sedadlo v zadní části prostoru a dodal:”Pokud se pohnete, budete mrtev” Pavlík byl příliš vyděšený a po zbytek letu se nehýbal.
Huňáček in the meantime had subtly changed course so that they were now flying towards Munich in the American Zone of Germany. This part of the flight would take about an hour. They were now over the Šumava region of Czechoslovakia, and Malý kept radio silence so nobody on the ground would know were the aircraft was or what was happening. All the crew watched for any Russian fighters in the sky. Once in the the American Zone, Huňáček slowly started to descend. It had been decided to land at an American military airfield to avoid any complications that could happen if they had landed at a civilian airfield. They chose to land at Neubieberg, near Munich.
Huňáček poté mírnou zatáčkou změnil kurs letu směrem k Mnichovu v americké okupační zóně Německa. Tato část letu trvala asi hodinu. Malý dodržoval rozhlasové ticho, takže pozemní řídící orgány nezjistily, co se na palubě letounu stalo. Posádka sledovala vzdušný prostor kolem letounu, jestli se nepřibližují ruská stíhací letadla. Nestalo se tak a po přeletu Šumavy vlétli do prostoru americké okupační zóny Německa a Hubáček převedl letoun do pozvolného klesání. Bylo rozhodnuto přistát na americké vojenské letiště, aby nedošlo k náhodným komplikacím po přistání na civilní letiště. Konečným rozhodnutím bylo provést přistání na letiště Neubiereg u Mnichova.
During the flight over the American Zone, a male passenger named Havlena, who had been one of the escape organisers, went around the passengers who were not in the escape group and said that they were now over Germany and they were welcome to stay in Germany if they wanted. Three chose to stay and claim Political Asylum with the original 17 escapers.
Během letu nad americkou zónou, jeden z organizátoru úletu, jménem Havlena, obešel cestující, kteří nebyli ze skupiny únosců letadla a sdělil jim, že se nacházejí v Německu, kde budou vítáni a pokud by měli zájem a rozhodli se zůstat v Německu, mohou společně se sedmnácti únosci požádat o politický azyl.
Without requesting permission from the control tower, Huňáček landed at Neubieberg at about 17:30. After landing, he taxied off the runway onto a taxi way and stopped. They were there for about ten minutes before American jeeps approached the aircraft. Nedvěd explained to the US officers what had happened, that there were people on the aircraft who wished to claim Political Asylum and remain in the American Zone of Germany. Nedvěd also asked that the passengers were held in two separate groups; those who wanted to stay in Germany and those who wanted to return to Czechoslovakia. Three crew members and 17 of the passengers claimed Political Asylum. Nine passengers and Pavlík returned back to Czechoslovakia.
Bez vyžádání povolení z kontrolní věže, Huňáček přistál s letounem na letišti Neubierger kolem 17.30 hod. Po přistání vyjel z přistávací na pojížděcí dráhu a zastavil. Čekali asi 10 minut, než k letounu přijel americký džíp. Nedvěd amerického důstoníka seznámil se situací na palubě letounu, že tam jsou lidé, kteří chtějí požádat o politický azyl a zůstat v americké zóně Německa. Současně amerického důstojníka požádal, aby cestující byli rozděleni do dvou oddělených skupin na ty, co chtějí zůstat v Německu a ty, kteří se chtějí vrátit do Československa. Tři členové osádky a sedmnáct cestujících požádali o politický azyl. Devět cestujících a Pavlík se vrátili zpět do Československa.
This escape was the first recorded aircraft hijacking from Czechoslovakia, but others would soon follow.
Tento úlet byl prvním zaznamenaným únosem letadla z Československa, ale další budou brzy následovat.
Rejoins the RAF:
Znovu do RAF :
After the escape Vladimír and his family travelled to England and on 1 October 1948 he rejoined the RAF. Meanwhile in Czechoslovakia the Communists accused him of treason and of being a deserter. In reprisal, they stripped him of his Czechoslovak military decorations and demoted him to the rank of Private.
Po úletu odcestovali Vladimír s rodinou do Anglie a 1. října 1948 opět vstoupil do řad RAF. Mezitím ho v Československu odsoudili za velezradu a zběhnutí. Pomstili se mu degradováním na vojína a sebráním všech československých vojenských vyznamenání.
Vladimír became a British citizen on 17 October 1949 and served with the RAF until October 1958. In 1950 he was posted to RAF Fayid, about 70 miles from Cairo, Egypt, initially with the RAF’s Middle East Special Communications Flight who were undertaking transport flights to RAF airbases in North Africa, as well as South Africa, India and Parkistan. In 1952 Vladimír was appointed Commanding Officer of 78 Sqn, a transport squadron also based at RAF Fayid. With 78 Sqn he flew Dakota DC3 and Vallenta aircraft.
17. října 1949 bylo Vladimírovi uděleno britské občanství a v Královském vojenském letectvu RAF sloužil až do října 1958. V roce 1950 byl umístěn na letiště Fayid asi sto kilometrů od Káhiry v Egyptě, zpočátku u Speciální dopravní letky RAF, kde podnikali dopravní lety na základny RAF v severní Africe, stejně jako do Afriky jižní, Indie a Pakistánu. V roce 1952 byl Vladimír jmenován velitelem 78. dopravní perutě se základnou rovněž na letišti Fayid. U 78. perutě létal s Dakotami DC3 a letouny Vallenta.
He returned to England in 1953 and retrained on Meteor jet aircraft. In 1956 he was appointed to the Selection Committee at the RAF Air Ministry who would select candidates for entry into RAF service. He retired from the RAF in October 1958 with the rank of Wing Commander.
V roce 1953 se vrátil se do Anglie a prodělal výcvik na proudové Meterory. O tři roky později byl jmenován do Výběrové komise na Ministerstvu letectví RAF, která bude vybírat uchazeče ke vstupu do služby v RAF. Z Královského vojenského letectva odešel v říjnu 1958 v hodnosti plukovníka.
To Australia:
Do Austrálie :
The following month, Vladimír, wife now two sons took advantage of the assisted emigration scheme offered by the Australian goverment to encourage migrants to Australia. The family arrived in Australia where Vladimír joined the Shell oil company, at Sydney, where he worked as a manager for the next 18 years. After retiring from Shell, Vladimír and Louise moved to the Sunshine Coast, Queensland, Australia, initially at Coolum, then Nambour and finally Buderim.
Následujícího měsíce Vladimír, manželka se dva synové využili Kontrolovaného programu pro emigranty nabídnutého australskou vládou, aby podpořila příliv cizinců hledajících v Austálii práci. Rodina přijela do Austrálie, kde Vladimír pracoval dalších osmnáct let u společnosti Shell v Sydney jako manažer.Po odchodu u Shellu do důchodu se Vladimír a Louise přestěhovali na Sunshine Coast v Queenslandu v Austrálii, neprve do Coolumu a nakonec do Buderimu.
Following the ‘Velvet Revolution’ in Czechoslovakia in 1989, the Czechoslovak RAF airmen were rehabilitated by the new Czech government. Vladimír was promoted to the rank of generálmajora (Major General).
Po “sametové” revoluci v Československu uskutečněné v roce 1989 byli čs. letci RAF novou českou vládou rehabilitováni. Vladimír byl povýšen do hodnosti generálmajora.
The Tywlight Years:
Poslední léta života :
On 28 October 1996, at Hradčany Castle,Prague, President Vaclav Havel awarded him the Order of the White Lion III class, the highest award the Country could award one of its citizens.
28. října 1996 udělil Vladimíru Nedvědovi prezident Václav Havel na Hradčanech v Praze Řád bílého lva třetí třídy, nejvyšší státní vyznamenání, jenž může země propůjčit jednomu ze svých občanů.
This slideshow requires JavaScript.
Vladimír was an invited guest to the 32nd Tactical Air Force Base at Náměšt nad Oslavou, Czech Republic on 23 May 2003 when one squadron was re-equipped with L-159 ALCA aircraft.
Vladimír byl mezi pozvanými hosty při slavnostním zahajování provozu letounů L-159 ALCA 23. května 2002 na 32. základně Taktického letectva v Náměšti nad Oslavou.
On 8 May 2005 he was promoted to the rank of generálporučík (Lieutenant General) in the Czech Air Force.
8. května 2005 byl povýšen na generálporučíka Československého letectva.
In retirement he wrote his memoirs ‘Byl jsem velitelem 311. bombardací perute’, lectured on warime events, followed the current affairs of Czechoslovakia, and after 1993 the Czech Republic, as it progressed after over 50 years of Communism.
Na odpočinku napsal své vzpomínky “Byl jsem velitelem 311. bombardovací perutě”, přednášel o událostech z války, sledoval současné dění v Československu a po roce 1993 v České republice, jak pokročily po padesáti letech komunismu.
His devout Christian belief was to be an inspiration to him throughout his life. Prior to any operiational flying during the war he would read Psalm 23 from his bible – “Having read those mighty words of promise, all anxiety had left me. I believed, I knew, I was in the hands of Almighty God!” In retirement he became a lay preacher in his local church.
Náboženské vychování v něm zůstalo po celý život. Před každým operačním letem za války si četl z bible Žalm 23 : “ Poté, co jsem přečetl tato mocná slova slibu, veškerá úzkost mě opustila. Věřil jsem, věděl jsem, že jsem v rukách Všemocného Boha “. V důchodu se Vladimír stal laickým kazatelem v místním kostele.
He died, in Buderim, Queensland, Australia, aged 95, on 31 October 2012.
Zemřel v Buderimu ve státě Queensland v Austrálii 31. října 2012 ve věku 95 let.
1996 awarded the White Lion.
Řád bílého lva udělený v roce 1996.
Decorations:
British:
Member of the Most Excellent Order of the British Empire
Distinguished Flying Cross
The 1939–1945 Star
Air Crew Europe Star
Burma Star
Defence Medal
War Medal
Czechoslovak:
Vojenský řád bílého lva Za vítězství [Order of the White Lion III class]
Za zásluhy I. st. [Merits medal]
Válečný kříž x 4 [Czechoslovak War Cross 1939]
Za chrabrostpřed nepřítelem x 3 [Gallantry facing the enemy medal]
Vojenská pamětní medaile se štítky F a VB [Commemorative Medal of the Czechoslovak Army Abroad with France and Great Britain bars]
.
Remembered at Bomber Command Memorial, London.
An obituary here and here.
Nekrolog zde a zde.
.
.
Article last updated: 17 January 2013
.
.
We will remember them
