2nd Exile – Miroslav Liskutin


An extract from S/Ldr Miroslav Liškutín DFC, AFC’s autobiography ‘Stormy Skies – Reminiscences of an Aviator’ recalling his experiences following the Communist putsch in Czechoslovakia in February 1948.

During the late Autumn of 1947 I became somehow alarmed with the persistent news-items about the infiltration of extreme left-wingers into the Police, perhaps also into the Army and particularly, into the Czechoslovak Social Democrat Party. This was the prelude to the internal take-over of the ‘Soc-Dem’ party organisation by Fierlinger and his team of Communist infiltrators. When it did happen … I was shaken out of my complacency. Their eventual declaration that the Social Democrats are amalgamating with the Czechoslovak Communist Party seemed to be completely unbelievable.

Everybody could see that this take-over of the party administrative organs was done arbitrarily, without agreement or consultation with members and, it certainly was not legal … but the opponents were in disarray, not able to do anything about it. It was a fait accompli, which certainly could not be described as ‘democratic’ and, for which nobody knew the answer. The whole Social Democratic movement was paralysed into inactivity. As the result, the policy of ‘Entry-ism’ was confirmed as one of the most powerful weapons of the totalitarians. In this ‘Palace revolution’ the Communists have taken away the political representation from some 20% of the electorate, without the Parliament or the Courts being able to intervene! In this we have seen the first manifestation of the Soviet intentions in Czechoslovakia.

The increasing signs of political intimidation were felt everywhere and some people started recognising this new reality. Threatening letters and parcel-bombs were delivered to prominent Democratic Ministers, including the non-political Jan Masaryk. Nobody died but, the threat had to be taken seriously. The implications could be ignored only at our peril.

At the same time the national discussions about the proposed participation in the Marshal Aid program seemed to be firmly in favour … with only the Communist Party and the Soviet Union objecting. Unfortunately, very soon we realised that the Czechoslovak Government was not free in deciding our national Policies. It was made abundantly clear that … nothing can be done if the Soviets forbid it! That was the time when many people started talking about leaving the country, before it is too late.

A different aspect of this situation looked to me more puzzling: many moderate or conservative-inclined people started embracing the Communist faith. This was seen not only among the general population but also among our Air Force officers. I was told that it must be understood that it is opportunism as a safeguard and, that it is the only real safeguard. Surprisingly, some of these unlikely new communists have acquired very speedily a confidence of the Communist Party. This extraordinary contradiction in seeing some dye-hard-true-blue conservative Air Force officers becoming active in the ‘leading Party’ … seemed to be accepted without a question everywhere. The nation seemed to be prepared to accept the totalitarian danger in preference to the possibility of offending our Great Ally. I could detect in the air a curious amalgam of fears: ‘France and Britain have rejected us in 1938, the Americans have handed over our country to Stalin in 1945 … so what else do you want to know?’ I have noted also what had happened in the other Central and Eastern European countries and, how do people behave under this kind of a threat. But even so, I could not stomach such perversions and, made my views clearly known.

I remember an incident at the Kbely Air Base, which fitted well into this dismal picture. An American Air Force Harvard trainer flown by two young officers … became lost in the prevailing poor visibility and, they landed at our airbase. The thick haze made all flying that day nearly impossible so, I was not really surprised that the Americans were lost. There was no doubt that these two young pilots would have been pleased to find an airfield instead of finishing with a forced landing in a field.This assessment would have been absolutely clear to any unbiased aviator.

Czechoslovakia was slowly becoming less normal in many ways and, the behaviour of some people reflected the strangeness of the underlying trends. In this context one can see, how a group of Air Force officers at the Kbely airbase came to the air-traffic control tower to welcome the visitors; but, there was no welcoming at all. In fact the Yanks were subjected to a stream of unexpected abuse. As I was approaching … I was dismayed to hear an officer, ex-air gunner from 311 Squadron RAF, shouting at the Americans that they are spies. This lunatic outpouring sounded so unnatural, something comparable to the old Nazi style. By the time I reached the group it looked to me that the Yanks are worried.

Considering the scene … my disappointment was intense. There was a group of former Royal Air Force officers, who came to greet the visiting crew, but now stood silent, allowing the disgraceful behaviour to go unchecked. They knew that here was obviously a case of a lost crew in bad weather but, it looked to me that they feared … that any words spoken in defense of the Americans may harm their own career. It was just unbelievable!

My own mind was made-up immediately and I intervened. I stepped between the idiotic air gunner/security officer and the Americans … with clear words for him to push-off, get lost! As my own rank was above that of the security man, he had no choice and, retreated from his scene of glory.

I apologised to the visitors and offered my help. In a few moments I established that their flight-plan included Prague-Ruzině airport and, that they have a Diplomatic Clearance for Prague-International airport. Not to allow the situation to get complicated, I checked if they have any fuel left and said right away: “You chaps get into your aircraft, I am taking an Ar-96 of similar performance … you format on me and regardless of the poor visibility, I will take you to Ruzyně.”

Throughout this incident, none of the officers present managed to say one word; they remained completely silent. Most likely overcome by fear; bloody cowards! I led the Harvard to Prague-International airport on the other side of the city and, returned to Kbely. The group of our officers still stood near the air-traffic control … but now in an animated discussion. Their behaviour seemed to me to be completely strange; incomprehensible. Alas, a sign of times!

I suppose, this incident may have added to my probable assessment as an ‘against-the-wind’ character, but I did not care. All I could think of … that a long ago somebody said: …”the only thing necessary for evil to triumph is for good men to do nothing.’ Here was a case when the cowardly ‘good men’ certainly opted out for their career sake while, a cry from my soul was: ‘full throttle, attack, regardless:’

There were warnings and signs to see, but I wanted to believe that the nation is mature and, in favour of democracy. What I did not know was the depth of moral damage caused by years of occupation, the resentment against Munich, the real effect of propaganda from Moscow and, the desperate urge to be friendly with the Soviet Union … at any price! The all-pervading slogan of those days was: “Trust Russia!” And, many did.

February 1948 was a historical disaster for Czechoslovakia but people could not see it until after the Putsch was done. For me the unbelievable
became the new reality without a delay. Barely the revolutionary fever had subsided and the howling mob cleared out of Prague streets … that was when General Hanuš of the High Command descended in person onto the Administrative School in Praha-Kbely. The impact of this extraordinary intervention had left me in a state of disbelief and, shock.

General Hanuš came to address us without a notice or explanation. His speech consisted of a sequence of mad ravings against the ‘counter-revolutionaries’ and, it was a sound of shouting of a demented person. It reminded me of Hitler’s performance at his best!

According to Hanuš, there were six dye-hard counter-revolutionaries within the School and, he named me as one of them too! Then he ordered us to stand to attention while he continued his more personalised abuse and threats, without actually saying what is it we may have done to deserve it. Mira Mansfeld was the first of us to recover composure and spoke up: “I beg your pardon, General, Sir, I fail to see what is this all about? Are you forgetting that you are addressing senior officers of the Czechoslovak Air Force? Please, explain yourself?”

Hanuš hesitated for a moment and then, red in face, continued with his raving. According to him, we were traitors who should be shot. He then repeated that shooting people like us is the only treatment we can expect and, with the immediate effect, he placed us under some vague kind of arrest; this in fact amounted only to being confined to our billets. Hanuš then departed with a menacing statement that the verdict will be given later.

A gloomy prospect seemed to lay ahead and whichever way I looked at it, I could not understand. Why were we treated like criminals? ‘What is it all about? But, there were no explanations available.

It was only later when Karlik Sláma reminded me that during the revolutionary period people were talking freely about what may be actually happening at the demonstration in St. Wenceslas Square and, what should be our attitude to it. He then reminded me about a discussion over a dinner a couple of days earlier … when all of us ‘rebels’ happened to be sitting together; when we criticised the violence and lawlessness, which was organised by the Communist Party. We were in agreement in saying that the president, Dr. Beneš, should call in the Army to restore order. Only one of that group was not named by the general as a ‘Traitor’ and, that was indeed significant. The ‘loyal’ man was Josef Novotný, ex-RAF fighter pilot who recently joined the Communist Party. Obviously, he reported our conversation and our attitude to the putsch directly to the Party Cell in our Air Force headquarters. Since the Party was now completely in control of everything, they felt free to do whatever they were instructed to do by the Central Committee. Well, now we knew, but the remaining and somehow intriguing puzzle was the statement, that a verdict will be given later. After much chewing it over I decided not to get very much agitated, because it may have been their way of causing anxiety; to be put in a defensive frame of mind, which I had no intention of doing.

Nothing happened for a few days and then suddenly, the course was officially disbanded and we were ordered to return to our units. It seemed that our house-arrest or the confinement to barracks was forgotten and, the arrangements to get us shot may have been postponed till further notice.

I returned home to Brno in a distinctly uneasy mood. My thoughts dwelled on the historical evolution of my homeland. Barely ten years after Munich, another national tragedy was unrolling in front of our eyes. The atmosphere in Brno was subdued and, there was a feeling of near-despair over the fate of our nation. It would seem that the trials and tribulations which Providence had in store for the Czechoslovak nation were not to end just yet.

I recall that during this grave period … the Red Army stood on our borders, ready to intervene with force. This factor above any other, would have persuaded the Czechoslovak Government that they will have to resign and hand over everything to Gottwald, the Red chief. No doubt, the ailing president Dr. Beneš had considered this violation as more acceptable than the alternative: a fratricidal civil war, in which the Soviet Union would support the vocal and violent minority … while the Western Allies could only express their support by pious words. Naturally, Czechoslovakia belonged to the Soviets, because President Roosevelt decreed so!

I had the impression that the whole neighbourhood in Brno shared the anxieties and, dismay. Although there were some people who appeared to be enthusiastic about the new state of affairs, my considered opinion indicated that the Communist putsch had shaken us all. The subsequent death of Jan Masaryk, the Foreign Minister, only served to confirm our worst fears. After that, even the local rank-and-file Party members started hesitating.

In Czechoslovakia since the end of the war … it was a common knowledge that one third of the nation was flirting with a totalitarian faith. These people believed, or wanted to believe, that the nation should join the Soviet Union politically, that we need the ideology of the Third International that their cause is sacred, that violence must be used against opponents and, who does not go with them … is an enemy.

It was in this spirit that they dealt with the unwilling Social Democrats and defeated them through a well planned infiltration. As soon as Fierlinger consolidated his grip on the Soc-Dem administrative channels, the Communist party started claiming a ‘democratic majority’ , even though most of the Social Democrats in Parliament refused to vote as Communists. With the takeover finalised, the opposition within the Soc-Dem party was soon eliminated. And, the same fate awaited the other political parties. The Trade Unions have seen to it that all opposition was paralysed.

From then on, the Soviet Embassy in Prague was completely in charge; they ruled through the Communist Party of Czechoslovakia and, there was nobody who could do anything about it. Not even the dying president Beneš.

When I returned back to duty at the Brno Air Base, I found that my colleagues seemed to be rather subdued and very cautious in conversation. I could not even tell which of my old friends remained loyal to the ideals of our liberal democratic Republic; it seemed difficult to accept that there may be increasing numbers of those who went over to the communists. I found it quite intolerable to accept that even the supporters of militant leftish views would stoop to treason and, support the Soviets against our national interests. It was however clear to see that a new situation was being created with unknown, fathomless implications.

The outlook for me was grim. I had to consider quite seriously the possibility of finding myself in jail on some trumped-up charges … because of being against the revolution … because of remaining loyal to the liberal Democratic Republic. It is of course true that I was against the illegal and seditious developments, but this may have been only a side-issue. The real reason may have been elsewhere.

There was a sudden outburst of hysterical propaganda against the ex-RAF officers and particularly against those married to English/British women. It was not made clear why should the surviving combatants from the Western Front be now vilified and persecuted?

Although difficult to grasp at first, it would appear that the twisted mind of militant Communists must have concluded that the surviving legionaries are enemies. The ‘Western Aviators’ could become the centre of opposition to the newly created dictatorship in Czechoslovakia. This is why the Party had decided that the former ‘war-heroes’ are to be eliminated.’ That was why the new social-fascist regime in our homeland was not prepared to take any chances … with people like me.

As previously arranged, Daphne and the children were going to Ramsgate on 1st April 1948. The medical reasons behind this journey made it possible to obtain the recently introduced ‘Exit Visa’ although, even with this permit, this planned journey was not meant to be easy.

I took my family to Prague by train, on their way to the International Airport. This train journey produced a new shock to me … when I learned that we were being followed by secret service agents! Most likely I would not have noticed but, a railway inspector on the train came to warn me. He spoke quietly and in a few words told me that he heard the agents talking at Brno, before one of them boarded the train. As I travelled in uniform, it was not difficult for the inspector to identify me as the target of this curious operation. He also gave me a brief description of my ‘tail’ so that I was able to see what is the political special agent up-to. The whole thing seemed incredible; why on earth should I be under surveillance?

Travelling in uniform with war-service ribbons made the job for my ‘tail’ quite easy. In such circumstances the game of cat-and-mouse was clearly one sided but I had no intention to change the plans to evade him. The whole idea still looked too fantastic and, ridiculous. It was puzzling why is this great effort expended on supervising me on a well declared and approved journey? Perhaps it was time for me to learn to accept the new reality; to accept the fact that in the post-February Czechoslovakia everything became warped and, nothing made sense anymore.

Immediately after my return to my office at the Brno Air Base … I was informed that I am dismissed. I have been removed from service in the Czechoslovak Air Force because of my unsuitability for commission in the new People’s Democratic Army. With this dismissal came an instruction that I was to find a job in the approved sectors as soon as possible. The Service paid me two-months salary in lieu of any claim for compensation. This sounded quite unbelievable and, it felt like, a bad dream.

The way in which I was thrown out of the Air Force, with the ominous sounding threats … left me in little doubt about my future. I also learned that there was a Government Order which restricts the possible options for civilian employment. It simply meant that I had to look for work in agriculture, forestry or coalmining. The implications were meant seriously even though I tended to refuse to accept it in such terms. I just did not want to believe it. As far as I was concerned … there is no harm in trying what can be done and, we shall see:

In spite of everything what happened, I still hoped to return to flying and my career in military aviation. The final straw however, was my last visit to the Headquarters of the Third Air Division at Brno-Slatina airfield. The purpose was to collect my belongings from my former office and, I certainly did not expect anything like a big welcome; but I hoped for a few words with the remaining colleagues.

The Sergeant at the guardroom had shown the usual polite courtesy as if I were still in the Service but, added quietly: “I hope you will not be too long, Sir; please go quickly.” Acknowledging without really understanding, I walked towards my former office. Before reaching the entrance to the office-block, the meaning of the warning became clear.

From his office window … Lieutenant Colonel Machálek, ex-RAF bomber pilot, yelled at me to leave the military area immediately! Further more, he went on shouting at the guards to remove me to the gates. At the double!

I felt speechless with this hostile treatment; somehow it was not expected. Managing just to reply: “Well, well, comrade, take it easy, I am not staying.” Then I retreated to the guardhouse and waited for an NCO to bring me the personal belongings from my former office.

While waiting at the guardroom I realised that the men were embarrassed with Machálek’s behaviour and, their sympathies were obviously on my side. But somehow, after this scene I knew that I am out. No mistake about my reality any more.

As I was walking out of the gates, all the NCO’s and guards came out of the guardroom, to give me a farewell salute. I went away as if in a dream, wondering what kind of madness had affected some people around me? It looked so un-natural, unhealthy, unreal.

The effect of being thrown out of the Czechoslovak Air Force and, the notice of possible imprisonment without a charge or a trial felt like a call for defiance. The instructions that I must take up employment in a narrowly defined field of activity started hitting me later. At first I disregarded these limitations and tried, if it can be done, to get a job in Civil Aviation or in the Aviation Industry. Alas, everywhere I went I found new people in charge. Most of these new chiefs even refused to speak to me. Where the old managers still remained (Avia,Zlín), they frankly told me that they have a directive which prohibits the employment of ex-RAF or ‘Western Orientated’ types completely and, without exception.

By the end of May 1948, with all the possibilities in aviation and engineering blocked, I had to face the brutal reality: there will not be a job for me anywhere! And, if I fail to register within the designated or approved areas of employment within another month … they will arrest me. The charge is to be my ‘unwillingness to accept honest work’. This was to be followed by an unspecified period in the newly established ‘re-education centres’. Well., at long last I had to conclude that the message was received and it sunk-in. The answer however must be: “No, thanks”

The thought of finding myself in a Red concentration camp was not attractive at all; it made me fear that this may lead to the permanent loss of freedom and in fact, to the loss of my life. These conclusions sounded dramatic, dreadful and of course, completely unacceptable. That was the time when I decided that any kind of risk may have to be taken to get away.

Very quickly I abandoned all possible plans for flying out … as completely impracticable; it would not be fair to involve other people in my departure. The various ideas of joining a group for escape sounded absolutely lunatic, even though some friends tried to suggest it to me. In fact I rejected such opinions, advice or recommendations as a sure way to disaster.

After a long and careful evaluation of all known facts I concluded that the only possibility which remains logically feasible … must be a lone crossing of the border into the Russian Zone of Occupation in Austria and, on foot. There was only one former colleague with whom I spoke and shared these conclusions and, to whom I owe thanks in the final act.

While already preparing my exit, I had to think about the secret service agents, who followed me around Brno. Their surveillance was 24 hours a day. In this aspect I could run up against a problem. However, I knew that when I obtained an official clearance to visit a prospective employer … my ‘tail’ remained at the Brno railway station and, I seemed to have been allowed to go alone; that is , as long as I kept to the strict reporting procedures. This slackening was never clarified, but it appeared to be the latest improvement.

The local Communist party youth were involved in reporting my movements; this I knew well and, they represented real danger. These youngsters were passionately dedicated to the Party. They also viewed me as an enemy and, a criminal. Any plan must therefore be preceded by a creation of complete regularity in movements around Brno and, to build an element of confidence at the Security HQ about my officially approved clearances for travel. It seemed quite obvious that they were letting me out of their sight only with some form of assurance or, they were waiting for me to do something for which an arrest warrant could be issued. These were factors to be weighed very carefully.

As it turned out, my compulsory reporting to the Air Force security remained on friendly basis and, the officer in charge appeared to be sympathetic to my problems. He even reminded me that the time is running out. I never really knew if this was a tip-off or a slip-up on his part, but his words fitted well into the overall picture.

Friends from the Flying Club tried to help too, but nobody really knew what can be done. Most of this advice was fairly naive and, uninformed. Bonék Halík and his sister (a personal secretary in the Communist Party regional headquarters), kept offering suggestions and advice on how to face the situation. She even offered to arrange a back-dated Party membership to 1945, which I felt could not work out anyway. Perhaps it was unfortunate that I remained unsure about their Party allegiance to take up any of their varied offers. Only much later, when they both arrived in exile, I was able to recognise that their offers of help were sincere.

MUDr. Sylva Vítková and her brother Dr. Miloš Vítek gave me some very valuable bits of information on which to base my departure plans.Also, there were some particularly important suggestions from Miss Marie Kopečová, the secretary in the Aero-club, which I found really useful. Eventually an old friend who worked in the Party Special Police Headquarters came to see me and spelled out my position clearly, as seen from the inside of the Party HQ. He concluded his tale of woe with a warning: there are only four days for me to mend my ways and, after this time runs out … I am in for it. The arrests of ‘Western Aviators’ are starting and I am scheduled to be taken into the custody the following Tuesday.

Immediately after this warning I decided to set into motion some false tracks which Marie suggested. I called on the supervisor of Air Force Security who was dealing with my affairs and told him that nobody wanted my services. Perhaps I should apply for a job in Black Africa, Timbuktu, South Pole or Australia? To my surprise he replied that this is exactly what he would advise me to do! Also, he rolled off the essential actions which I must take. I asked if this application should go through him or, directly to Ministry of Defence or Interior … and, he gave me a fully comprehensive explanation. I could not help thinking that he may have been anticipating this course of action. With great interest I took note of all details, the required addresses and, that it had to be in quadruplicate. Thanking him for this helpful guidance, I hurried to the Flying Club to get everything drafted and typed out as necessary.

The very same day, everything neatly typed, I sent the applications by registered mail … just as my former colleague had suggested. Because of feeling increasingly under pressure from different directions, this new ‘legal’ approach offered me more time to act and, in any case, it can do no harm.

I believed that my friend had given me true information but, with the Party Police units already arresting some of the dismissed officers … I could not be sure if I really do have four days to play with. I recalled my impressions of seeing Major Kasal after the Party Police have roughed him up and, certainly did not look forward to a similar fate.

At night I slept with my Čz 6.35 pistol under the pillow and prepared myself for a sudden attack from the political police. It was said that they usually come in the early hours and, it is essential to be prepared; to know what to expect and, what to do. This was quite a realistic evaluation and the main question centred on a detail: Should I try to shoot my way out or, do I put a bullet through my head without waiting for them to beat me to death? A combination of these options seemed logical and possible, but I had only 20 rounds of ammunition. The plan seemed fairly clear and although not finally decided … I was ready. Anyway, the main period of danger was due to start in some three days time, which gave me more time to think.

The following morning I went to see my parents in Jiříkovice, having informed my supervisor. This was to be a farewell even though it would not be said in words. I do like to have things tidy and, it seemed to be the right move anyway.

When stepping out from the bus, my eyes met a glance from an old school friend who was standing at the bus stop. He looked serious, unsmiling, and immediately gave me the impression that he may have been waiting for me. In a quiet voice but with an urgent tone he asked me to walk along with him. As soon as we distanced ourselves from other people he spoke straight to the point: “I have been hoping to see you … listen, you will be arrested next Tuesday!”

I thanked him and confirmed that I have already heard, using an old expression about sparrows on the roof; but I was grateful to him. This unexpected information from an entirely different source helped me to corroborate the previous warning. Apart from wondering how was this possible that these two completely different sources knew so exactly the planned program of the intended arrests … I realised that indeed there is no time to lose. From then on I had to assume that unless I do change the situation, they will arrest me probably in the early hours of next Tuesday morning.

By then, obviously, I must be gone!

My parents looked subdued and sad, as if they guessed that I am on my way out. I tried to sound self-confident but, sidestepping the direct question concerning my plans. They seemed relieved to see me so care-free and so full of self-assurance. My attitude that I can look after myself… come hell or high water … may have created the right impression on them.

Not stopping any longer than necessary, I took the next bus back to Brno and, without wasting any more time I finalised the departure plans. Also, I fixed the ‘zero’ hour, on which all my timing will depend.

My next task involved the surveillance organisation. There had to be one more false trail. I spoke to the Security supervisor telling him that I have just heard about two possible agricultural jobs; one in Znojmo and the other in Žilina. Could he please clear me for travel to these two places? He was very obliging and, fixed it immediately. In thanking him I promised to tell him about the outcome when I see him next time. He just wished me good luck on my travels, which sounded to me rather funny, considering what really was on my mind!

As it turned out, this ‘red herring’ trail, this stratagem worked even better than I could have hoped. It would seem that the Security Officer had covered up my absence for a number of days after I disappeared, assuring the ‘Red Gestapo’ that I must have been held up somewhere. lay the time they came to my flat … I was already safe in Vienna. The date was 14th June 1948. My planned journey started near the Brno railway station, where I hoped to see some of the remaining Air Force officers, as they are waiting for transport to the Air Base. The main purpose was just making sure that I have been seen on that day. On meeting some of the chaps I followed the plan, telling them that I am on my way to Znojmo and, going on to Žilina afterwards, enquiring about possible jobs. I counted on their discussing my predicament and my hopes of obtaining agricultural job. This should strengthen my immediate position.

With the first part of my plan successfully accomplished, I bought a return ticket for a bus to Znojmo. In case I may have been followed to the bus station, the agent would report that I had a return ticket. There were only a few people on this bus and, all of them could be safely eliminated, as being of no danger to me. In Znojmo I called in one of the Co-operative offices, enquiring about the recruiting centre for cucumber harvesting. Then I spent a little more time in a make-believe search for the office, to fill-in the excess time before moving onto the next phase.

The essential part of my plan called for the crossing of the border into Austria at 12.00 hours at Midday. That was the time the guards were changed and, all of them have gone for lunch. A friend who worked in Znojmo told me about the guards and their routine … in case I ever wanted to know. This bit of information was now very useful!

I crossed the border into the Russian Zone of Austria exactly on time, exactly in the known place where the river Dyje forms the frontier between Czechoslovakia and Austria. The various tips this friend gave me about the local topography, the shallow parts of the river and, about the adjoining Russian Occupational Zone of Austria … were not only extremely useful but, they contributed to my safe crossing of the danger zone. In fact, it all worked to perfection!

After reaching the Austrian side, my first task consisted of map reading my way into one of the local villages and, to find the home of a friendly miller. There I was assured of a brief rest before moving on. Completely without difficulties I found my way into the right village and there was no problem in locating Mr Kyánek’s house. I knew that he was a friend of Dr. Miloš Vítek, with whom he spent some time in Maahausen. The offered hospitality was sincere and generous as can be.

The following morning Nr.Kyánek briefed me for the journey to Vienna, travelling by train. He also gave me the important information on the usual position of Soviet guards and their check-points… in fact how to get safely our of the Soviet Zone into the neutral First District of the city. Then he gave me a local paper to read, or pretend to read or, behind which I could pretend to be asleep. Finally, his daughter saw me off at the local railway station, as if I were one of their city cousins.

Barely an hour later I completed the remaining journey into Vienna. The surprising thing for me was the ease of it. Travelling across the Soviet Zone and into the heart of the Austrian capital was completely uneventful.

It was a pleasant feeling to be in Vienna and, the crossing into the First District without a hitch made me feel elated. This more relaxed attitude caused me to make a mistake in counting the streets and, turning at a wrong corner. A few minutes later I realised the mistake but the idea of turning back into the Russian Sector did not appeal to me at all. Even though feeling unsure, I decided that the better option may be to keep going straight ahead. The St. Stephen’s cathedral was bound to be easy to find.

After walking the expected distance I re-assured myself that I am in the 1st Bezirk but, there was no sign of the Cathedral. Uncomfortable feeling that I am disorientated or even lost, now dampened my over confident attitude. Eventually I decided to ask for direction … hoping that this will not cause any problems.

I stopped a prosperous looking ???denizen and, in my best German asked for direction to the Innen Ministerium. To my surprise, he answered in Czech, saying that my destination is just around the next corner, barely 100 yards away. This made me feel rather foolish on two counts: had I tried a ‘square search’ … I could have found the place and also, that this Viennese had identified me the moment I spoke. To him it was quite obvious who may I be. But his smile and the ‘good luck’ parting words reassured me that there is no danger.

A few minutes later I entered the office of Insp. Pepé Pospíšil a senior security officer at the Austrian Home Office. Inspector Pospíšil greeted me warmly and also introduced me to Chief Inspector Marek, the Head of his Section. Both of them vere very kind and helpful. It made me feel that the end of the first stage of my journey to England had turned out to be an unqualified success.

Inspector Pospíšil was quick in arranging a temporary accommodation for me and, without wasting any time we set out to visit the RAF camp at the Schönbrunn Castle. It was quite obvious that help will be needed with arrangements for my flight to England and, the Royal Air Force are my old friends.

Meeting Squadron Leader Chubb and his staff was both pleasant and impressive. These chaps were really switched-on and knew all about the latest developments in Czechoslovakia. After a brief chat over a cup of tea, squadron leader Chubb took me to various offices around Vienna and helped with the arrangements for my travel documents. My papers would be ready in ten days time, so we arranged to meet on that day. This was alright with me; my accommodation with Pepé Pospíšil was available for as long as may be needed anyway.

All movements around the First District of Vienna, just the same like the adjoining British and American Sectors … were regarded as safe. This gave me a good opportunity to have a look at the historical treasures of the City. It certainly was impressive in every way, although the general picture of Vienna of that day could only be described as gray, neglected. The city of music and dance was not at its best in that post-war period.

While I was happily exploring the historical sights … the local situation took suddenly a different turn. The day before we were to visit Schönbrunn again, Pepé arrived back from his office early and, with alarming news: “The Russians have kidnapped Chief Inspector Marek!”This was not only a shock but, it made me realise that the local environment was not as safe as I may have thought. Something urgent had to be done; in fact a visit to the Royal Air Force in Schönbrunn was needed without delays.

Squadron Leader Chubb already knew about the abduction of Chief Inspector Marek and, he viewed the developments very seriously. In his assessment, my position in Vienna was less secure, in fact much more dangerous than I imagined. The Russian penetration into the Neutral Zone and the American Sector was complete. Their kidnap-squads were operating quite freely. I will just have to stay in Schönbrunn!

The evaluation was obviously correct and, I accepted this offer of hospitality with sincere thanks. Pepé Pospíšil it went back to his flat and brought me my brief-case … with all my possessions. In addition to my thanks I gave him my Čz 6.35 with ammunition. I knew that he admired this handy toy and, I did not need it any more.

Living in the Schönbrunn Palace barracks, with the Royal Air Force, made me feel at home very quickly. Lovely surroundings and a really pleasant atmosphere in every way … but, I could not help wondering: “How do I get out?” My RAF identification had helped with the required formalities at the British Embassy, but the issue of my ‘Document of Identity’ was still taking time. I am not sure what may have been the cause of this delay, but the documents and airline tickets were eventually ready on 27th July 1948.

As I was set to leave Austria, my thoughts were on how am I going to cross the Russian Zone into Schwechat Airport? Squadron Leader Chubb however worked it out for me; he arranged to take me with two of his officers and, Flight Lieutenant Brown lent me his uniform for the trip. At the airport I changed back into my own clothing and the three RAF officers came with me right into the airliner as a precaution against a last minute kidnap attempt. Everything worked out perfectly. I feel truly grateful to the Royal Air Force for looking after me with so much effort and, personal consideration.

The re-union with my family in Ramsgate gave me much pleasure and, I felt particularly happy to see them looking so well and in such excellent health. As we set out for a walk from Watchester Avenue to the West Cliff … looking across the sea to Dover … it was beautiful! Blue sea, pale blue skies and warm breeze … were the welcoming signs to a new life.

© S/Ldr Miroslav Liškutín DFC, AFC

Extract reproduced with the kind permission of S/Ldr Miroslav Liškutín DFC, AFC.




Posted in 312 Sqd, Autobiography, Into exile, Victim of Communism | 1 Comment

Anton Tomáš Durkáč


F/Sgt Anton Tomáš Durkáč

* 22/12/22 Sabinov, Czechoslovakia.
† 24/03/2014 Val Caron, Ontario, Canada.

_______________________________________________________________

With sadness we must advise that

F/Sgt Anton Tomáš Durkáč, 654786

WW2 Wireless Operator/Air Gunner with 311 Sqn. RAF

died

24 March 2014, Val Caron, Ontario, Canada.

_______________________________________________________________

24. 3. 2014. v Val Caron, Ontario, Canada.

zemřel

F/Sgt Anton Tomáš Durkáč, 654786

příslušník 311. bombardovací perutě

_______________________________________________________________

Rest in Peace

Čest jeho památce

_______________________________________________________________




Posted in 311 Sqd, No longer with us | Leave a comment

Jiri Grant – Spitfire Fitter


Mechanik od Spitfirů



Jiří Grant [Grünberger] se narodil 30. června 1920 v Praze. Po absolvování pěti tříd obecné školy vystudoval osm tříd gymnázia. V době německé okupace měl před maturitou, kterou úspěšně složil 28. dubna 1939 a ještě týž den odjel nočním vlakem z Wilsonova nádraží do Terstu v Itálii. Odtud se pak vydal za svým strýcem do Jugoslávie. S jeho pomocí získal vízum do Velké Británie a po různých peripetiích nakonec odcestoval vlakem do Curychu, odkud 28. června 1939 odletěl letadlem Fokker do Londýna. Byl to první let v jeho životě.

Jiří Grant [Grünberger] was born on 30th June 1920 in Prague. After five years at primary school he continued his education for eight years at Grammar school. At the time of German occupation it was just prior to his graduation on 28th April 1939. After his graduation, later that same day he took the night train from Wilson Station, Prague, to Trieste in Italy. From there he went to his uncle who was in Yugoslavia. His uncle helped him to get a visa for the UK and after various twists and turns he finally managed to travel by train to Zurich. From there he boarded a Fokker plane to London on 28th June 1939. It was his first flight ever.

Ve Velké Británii začal studovat na Loughborough College, ale krátce nato přešel do Automobile Engineering Training College v Londýně. Studium zde zdárně ukončil 6. února 1942. U Náhradního tělesa čs. armády v Leamington Spa se hlásil 15. března 1942. Po základním vojenském výcviku byl 15. dubna odeslán do depa čs. letectva v St. Athanu, kde byl 12. června přijat do RAF v hodnosti Aircraftman 2nd Class (AC2) pod číslem 788 303. Na své začátky u letectva vzpomíná: „Když jsem se hlásil k letectvu, chtěl jsem být navigátorem. Jednak jsem v té době nebyl šoférem – nejezdil jsem tedy autem a řízení mne nelákalo a hlavně jsem byl poměrně dobrý v matematice a tak mne zajímalo vypočítávání směru letu a podobně. Dost jsem se toho naučil již v předběžném kurzu v St. Athanu v československém depu, základy navigace, morseovku, meteorologii a další. Když jsem pak při lékařské prohlídce nebyl přijat k letecké službě, tak jsem byl nešťasten. Rozdíl dioptrií v obou očích zamezil tomu, abych létal, protože jsem se díval vždy jen jedním okem, neviděl jsem stereometricky a neuměl jsem proto odhadnout vzdálenost. Naštěstí mi uznali školení na mechanika v Londýně a tak jsem šel rovnou dělat mechanika k letce A u 312. perutě.“

Jiří Grant, 1939

Once in the UK, he commenced studies at Loughborough College but shortly afterwards he transferred to the Automobile Engineering Training College in London. He successfully completed his study there on 6th February 1942. He reported for Army service at the Reserve unit of the Czechoslovak Army at Leamington Spa on 15th March 1942. After basic military training he was sent to the Czechoslovak Depot in St. Athan on 15th April. There, on 12th June, he joined the RAF with the number 788 303 and at the rank of Aircraftman 2nd Class (AC2). He recalled his start at the Air Force: “When I volunteered for the Air Force, I wanted to be a navigator. First, at the time I was not a chauffeur – I was not driving a car and driving did not attract me. At the same time I was quite good at maths, so calculating the direction of flight etc. was interesting for me. I’ve learned enough already on the preliminary course in St. Athan in the Czechoslovak depot, the basics of navigation, morse code, meteorology and others. When I was not accepted for flying service following a medical examination I was unhappy. The diopters difference in both eyes prevented me from flying because I used only one eye at time so I was unable to see stereometricaly and I could not therefore estimate the distance. Fortunately they accepted my training as a fitter in London so I went straight ahead to become a fitter on ‘A’ Flight of 312 Squadron.”

Zcela odstrojená pohonná jednotka Rolls-Royce Merlin letounu Spitfire Mk.V v ochranném valu pod širým nebem. Třílistá stavitelná vrtule Rotol leží na opodál stojícím sudu.
Completely stripped off Rolls-Royce Merlin of Spitfire Mk.V in a protective box in the open air. Three-blade propeller Rotol is lying on nearby barrel.

Dne 5. září 1942 byl přidělen k 312. peruti na letiště Harrowbeer a v říjnu se s ní přemístil do Churchstantonu. Vzhledem k dokončené škole nemusel již absolvovat základní kurz pro mechaniky a prošel jen kurzem v továrně Rolls-Royce v Derby vyrábějící motory Merlin: „Bydleli jsme v soukromí u anglických rodin a chodili do kurzu do tamní školy. Učili nás zaměstnanci Rolls-Royce, tedy samí Angličané, takže se mi hodilo, že jsem tehdy uměl již velmi slušně anglicky. K peruti jsme si pak odvezli poměrně podrobný a obsáhlý manuál.“

On 5th September 1942 he was posted to 312 Squadron, based at Harrowbeer, and in October he moved with the squadron to Churchstanton. Because of his completed studies he did not have to undergo a basic course for fitters and instead attended, and passed, a course at the Rolls-Royce factory in Derby which produced Merlin engines: “We were living in private accommodation provided by English families and we were attending the course at the local school. Only English speaking staff at Rolls-Royce taught us so it came handy that I already knew good English. We took with us a quite detailed and comprehensive manual when we were returning back to the squadron.”

V listopadu 1942 byl u perutě zařazen do funkce mechanika motoráře – Flight Mechanic Engines a současně se dočkal povýšení do hodnosti Aircraftman 1st Class (AC1). Další povýšení, v čs. hodnosti na svobodníka, následovalo v březnu 1943.

In November 1942 he was assigned to the role of Flight Mechanic Engines and at the same time he was promoted to the rank of Aircraftman 1st Class (AC1). Another promotion, to the Czechoslovak Air Force rank of svobodník followed in March 1943.

Mechanici při údržbě „kovového srdce“ Spitfiru Mk.V od 310. perutě na letišti Exeter, jaro 1943. Za pozornost stojí pečlivě zakryté ústí 20mm kanonu Hispano. Typ čelního štítku a jen málo olétaný drak ukazují, že šlo stroj z novějších dodávek.
Mechanics are doing the maintenance of Spitfire Mk.V “metal heart” of 310 Squadron at Exeter, spring 1943. Noteworthy is the carefully covered mouth of the Hispano 20mm cannon. Type of windscreen and only minor worn out of the airframe indicate that this machine was one of the newer series.

Na květen 1943 si dodnes uchoval jednu ze smutných vzpomínek, na něž se nevzpomíná zrovna lehce: „Během našeho pobytu v Churchstantonu se z jednoho letu nevrátil F/O Jaroslav Novák. Pamatuji si to dobře, neboť mi před odletem potvrdil lístek na pozdní večeři. Když jsme měli službu, tak jsme museli mít potvrzení pro jídelnu.“ 1

He can still recall one of the sad memories from May 1943, which are not easy to tell, : “During our stay in Churchstanton F/O Jaroslav Novák did not return from one sortie. I remember it well, because before his departure, he confirmed a authorisation for me to have a late dinner. When we were on duty we had to have such a authorisation for the mess.” 1

Koncem června se s perutí přesunul na Orknejské ostrovy na letiště Skeabrae. Povýšení na desátníka se dočkal 30. července a 28. října mu byl přiznán charakter aspiranta. Dne 8. listopadu 1943 byl z trojice čs. stíhacích perutí utvořen No. 134 (Czechoslovak) Airfield a všichni příslušníci pozemního personálu byli sloučeni do jediného dílenského útvaru nesoucího název Maintenance Wing, který měl motorovou, zbrojní a spojovací sekci. Jeho velitelem byl jmenován bývalý velitel 310. perutě, nyní W/Cdr František Weber.

In late June the squadron deployed to Skeabrae airfield in the Orkney Islands. Promotion to the Czechoslovak rank of desátník arrived on 30th July and on 28th October he was promoted again to the Czechoslovak rank of aspirant. On 8th November 1943 the three Czechoslovak fighter squadrons formed 134 (Czechoslovak) Airfield and all members of the ground staff were merged into a single unit named Maintenance Wing which was divided into Motor, Armament and Signal section. The first C/O of this unit was former 310 Squadron C/O, now W/Cdr Fratišek Weber.

Na svou práci mechanika Jiří Grant i po letech vzpomínal rád: „Práce nás mechaniků spočívala v každodenní přípravě letounu. Spustil jsem motor, abych udělal zkoušku zatížení a už podle zvuku jsem poznal, když byl motor v pořádku. Svým podpisem jsem to potvrdil v knize letounu – Form 700 – deník technického stavu letounu a ručil za to. Kromě zbrojířů a fotografa to podepisovali dva mechanici, jeden motorář a druhý drakař. Ani jednou se mi nestalo, že bych měl nějaké potíže. Jinak spolu s ostatními mechaniky jsme udržovali letadla v čistotě, bylo pýchou každého mechanika, když jeho stroj, já měl dlouho na starost letadlo DU-K, byl zvláště čistý a nablýskaný, žádný olej nikde a tak. My motoráři jsme čistili i motory zvenku, abychom ihned poznali, kdyby někde kapal olej – motor musel být všude úplně suchý. Trup letounu se myl tekutým mýdlem, ale někdy, když byl fofr mezi operacemi, tak se to umylo i benzinem. Benzin obsahoval olovo a při máčení rukou v tom benzinu nás hodně dostalo boláky na kůži rukou, někteří jsme to měli ještě po válce. Jeden z mechaniků chodil obyčejně pilotovi pro padák a také mu čistil, resp. leštil perspexový kryt kabiny. Když bylo letadlo v pohotovosti, musel jsem být stále blízko a před startem jsem to byl většinou já, kdo šel pilotovi pro padák, pomohl mu do letadla, zapojil pojízdnou baterii, aby mohl nastartovat motor. Dělal jsem tu službu rád a hlavně jsem byl šťastný, že jsem se k letectvu dostal. Na jména pilotů, kterým jsem udržoval letouny, si již nevzpomínám. Samozřejmě to byla jména, která jsme tehdy měli v ústech každý den a měli i své přezdívky, ale vystřídalo se jich u perutě mnoho. Myslím, že „Káčko“, které jsem měl na starosti, létal tehdy Pošta. Vzpomínám si, když byla letka A ze Skeabrae na týden nebo dva v Peterheadu, tak při návratu z jednoho letu Pošta přiletěl už od moře na zádech – všichni jsme tím byli velmi překvapeni – a pak udělal nad letištěm vítězný výkrut – sestřelil totiž německý letoun nad Skotskem. Příští den pak psaly noviny v Aberdeenu, že Čechoslováci sestřelili letadlo, byl to tenkrát velký titulek v novinách.“ 2

Práce na motoru Spitfiru LF Mk.IXC od 313. perutě v „blister“ hangáru na jaře 1944. O polních podmínkách svědčí řada maskovaných nákladních automobilů před hangárem využívaná jako skladiště náhradních dílů a pojízdné dílny.
Work on engine of Spitfire LF Mk.IXC from 313 Squadron in “blister” hangar in the spring of 1944. The field conditions are proved by a number of masked trucks in front of a hangar used as a store of spare parts and mobile workshops.

Jiří Grant always recalled his service as a fitter with pleasure: “Work of fitters consisted of the daily preparation of an airplane. I ran the engine, to undertake a load-test and just from its sound I knew when the engine was fine. I confirmed the result by signing Form 700 – log of aircraft technical condition and I stood surety for it. In addition to the two fitters, one engine fitter and one airframe fitter, the armourer and photographer had to sign this form. I never had any troubles. With other fitters we kept our aircraft clean, it was the pride of every fitter when his machine – I had the aircraft DU-K for a long time – was particularly clean and shiny, no oil anywhere and so on. As engine fitters we were also cleaning the engine cover enabling us to immediately check for any oil leaks – the engine had to be completely dry everywhere. The aircraft fuselage was normally washed with liquid soap but sometimes when there was a rush between sorties, we had it washed using petrol. Petrol contained lead and many of us had lot of sores on the skin on our hands afterwards, some of us had them even after the end of war. One fitter normally brought the parachute for pilot and he also cleaned, and respectively polished the perspex canopy. When the plane was at readiness, I had to be close by and in such cases it was mostly me who went for the pilot’s parachute, I also helped him to get into the aircraft and connected the auxiliary battery in order to start the engine. I liked the service and I was happy that I was able to get into the Air Force. I am not able to recall the names of pilots whose aircraft I was minting. Of course we had their names on the tip of our tongue every day and they had their nicknames too but there were quite a few of them during the war. I think “K”, which I was servicing at the time, was flown by (Karel) Pošta. I remember when ‘A’ flight was transferred for a week or two from Skeabrae to Peterhead and on his return from a sortie Pošta flew in returning over the sea. We were all very surprised – and then he made a victory roll over the airfield – he shot down a German aircraft over Scotland. The next day the Aberdeen newspaper wrote that ‘Czechoslovaks had downed a plane’. It was a big headline in the newspaper.” 2

V dubnu 1944 se AC1 Grant dočkal povýšení do hodnosti Leading Aircraftman (LAC). Dnem 10. dubna došlo ke zrušení jednotky Maintenance Wing a rozdělení pozemního personálu do tří servisních jednotek Servicing Echelon (SE). K No. 6310 SE určené k obsluze Spitfirů 310. perutě byl LAC Grant přemístěn 15. května.

AC1 Grant finally received promotion to the rank of Leading Aircraftman (LAC) in April 1944. The Maintenance Wing was disbanded on 10th April and the ground personnel were divided into three Servicing Echelons (SE). LAC Grant was posted to No. 6310 SE, designated to service the Spitfires of 310 Squadron, on 15th May.

Srpen 1944 opět zapsal do jeho paměti smutnou vzpomínku: „Byl jsem při tom, když se nevrátil ze sweepu Sgt Arnošt Elbogen, to bylo myslím v Digby. Po válce mne vyhledala jeho matka a ptala se mne, co jsem o tom věděl. Já jí, bohužel nemohl mnoho říci.“ 3

August 1944 was again etched into his head with sad memories: “I was there when Sgt Arnošt Elbogen did not returned from a sweep, I think it was at Digby. His mother sought me after the war and she was asking me what I knew about it. Unfortunately I was not able to tell her much.” 3

Na konci srpna byl povýšen na četaře aspiranta a 26. září vykonal zkoušku na důstojníka letectva v záloze s prospěchem „velmi dobrý“. Od 19. října do 1. listopadu 1944 pak prodělal Instruction Technique Course.

He was promoted to the Czechoslovak rank of četař aspirant in late August and on 26th September he passed the exam for a reserve officer of Air Force with the grade “very good”. From 19th October to 1st November 1944 he underwent a Instruction Technique Course.

Mechanik 312. perutě při doplňování benzinu do hlavní palivové nádrže jednoho ze Spitfirů Mk.V, vpravo přihlíží Cpl Otto Vorel.
312 Squadron fitters during the refilling of the Spitfire Mk.V main petrol tank under the close supervision of Cpl Otto Vorel.

Válečná léta na Britských ostrovech to však nebyla jen služba a výcvik. Byly zde i chvíle odpočinku a volna, které se každý snažil trávit, jak mu nejlépe vyhovovalo. Platilo to nejen pro létající, ale i pro pozemní personál: „Byli takoví, kteří když nemuseli, tak ani z ubikací nevylezli. Bavili se a hlavně hráli karty. Vím, že někteří neměli ani zájem dostat se mezi Angličany. Mluvili pohrdlivě o „čajácích“ a anglicky se nechtěli učit. Na dovolenou jeli akorát do Londýna do českého klubu a tam byli celou dobu. My mladší jsme rádi jezdili ven. Já jsem se vždy, když jsem měl volno, snažil navštívit různá místa. Z Harrowbeeru jsem navštívil třeba Plymouth, Tavistock i Bideford v severním Devonu. Navíc jsem měl rodiče v Londýně, tak jak jsem mohl, tak jsem jel za nimi domů do Hampsteadu. Měli jsme každý třetí den volno – 24 hodin pohotovost, 24 hodin služby a 24 hodin volno. Občas se to dalo zaonačit na dva dny volna a to už se vyplatilo jet do Londýna. Že jsem nežil jen tak sám, ale že se během doby u mne vystřídalo několik přítelkyň, ke kterým jsem jezdil někdy i dost daleko, je také pravda. Ale to sem snad ani nepatří…“

The war years on the British Isles, it was not just service and training. There were also moments of relaxation and leisure which everyone was trying to spend the best way he knew how. This stood not only for flying but also for the ground staff: “There were also those who when it was not necessary did not leave their quarters. They spent all the time only chatting and playing cards. I know that some of them had no interest to be with British people. They spoke disparagingly about “tea-heads” and did not want to learn English. On holiday they just went to London to the Czech Club and they spent all the time there. We, as youngsters, love to travel. Whenever I had free time, I was trying to visit different places. From Harrowbeer I have visited Plymouth, Tavistock and also Bideford in North Devon for example. Additionally I had parents in London so I was visiting them at their home at Hampstead when possible. We had a day off every third day – 24 hours of readiness, 24 hours of service and 24 hours off. Sometimes it was possible to contrive two days off and it was worth to go to London. It is also true that I was not living alone all that time and I had several girlfriends who were sometimes living quite far away. But it perhaps does not even belong here …”

Poručík Jiří Grant po válce.
Lieutenant Jiří Grant shortly after the end of war.

V únoru 1945 byl povýšen na rotného a 7. března byl jmenován podporučíkem letectva v záloze. Do vlasti se vrátil 3. srpna na palubě jednoho z Liberatorů 311. perutě, od 8. září mu byla udělena studijní dovolená a začal studovat na strojní fakultě ČVUT v Praze. Během studií byl 1. října 1945 povýšen do hodnosti poručíka a studia ukončil 1. července 1947 získáním titulu inženýr. Mezitím se stačil 6. dubna 1946 oženit s Helenou Vohryzkovou. Po odchodu z armády začal pracovat jako konstruktér ve Škodových závodech v Praze, kde v oddělení dieselových motorů působil až do roku 1950.

He was promoted to the Czechoslovak rank of rotný in February 1945 and on 7th March he was commissioned to the rank of podporučík in the Czechoslovak Air Force Reserve. He returned to his homeland on 3rd August aboard one of the 311 Squadron Liberators and on 8th September he was granted study-leave to start study at Faculty of Mechanical Engineering at the Czech Technical University in Prague. During the studies he was promoted to the rank of poručík and he graduated with his Degree on 1st July 1947. Meanwhile he got married on 6th April 1946 to Helena Vohryzkova. After leaving the Army, he was employed as a design engineer at the Škoda factory in Prague, where he worked in the diesel engine department until 1950.

V den komunistického převratu 25. února 1948 se mu narodil syn Petr. Poté, co se moci chopili komunisté, věděl, že jediné východisko je emigrace: „Zažádali jsme si o vystěhovalecký pas. Když byla naše žádost zamítnuta, snažili jsme se opustit republiku jinou cestou. Seznámil jsem se s panem Fialou. Ten slíbil, že zařídí náš přechod přes státní hranici do Německa poblíž Aše. Měl tam možnost podplatit pohraniční hlídku. V noci před naším plánovaným odjezdem k nám pan Fiala přišel a sdělil nám, že celá akce „praskla“ a že nemáme nikam odjíždět. Nedlouho poté jsem se dozvěděl, že pan Fiala byl zatčen. A tak jsem čekal, kdy přijdou zatknout mě. Stalo se tak až v srpnu 1950. Byl jsem vyšetřován StB, důvodem nejprve byla konstrukční chyba v podniku, kde jsem pracoval. Byl jsem v této souvislosti obviněn, že jsem způsobil stotisícovou škodu. Teprve při dalším výslechu přišla řeč na pana Fialu. Protože byl napojen na anglickou špionážní síť, odsoudil lidový soud v listopadu 1950 také mne za sabotáž, velezradu a vyzvědačství na 18 let žaláře. Byl jsem převezen do tábora Ostrov nad Ohří a pracoval jsem na šachtě Prokop. Náhodou tam byl vězněn rovněž kolega z podniku, Ing. Pařízek, který mi sdělil, že u jmenované konstrukce žádná chyba nebyla. Mé odsouzení za sabotáž bylo tudíž zcela neodůvodněné. Díky úsilí mé manželky a přátel se dosáhlo obnovení soudního řízení a v září 1954 mi byl trest snížen z 18 na 8 let. Od ledna 1952 do ledna 1953 jsem pracoval jako technik ve věznici Leopoldov na Slovensku a kreslil jsem součástky pro kanóny. Od 13. ledna 1953 jsem byl umístěn ve věznici v Opavě, kde jsem rovněž pracoval v konstrukčních a technických kancelářích, než jsem byl 11. března 1955 podmínečně propuštěn.“

On 25th February 1948, the day when Communist coup took place, his son Peter was born. After the Communists came to power, he knew that the only way is to emigrate: “We applied for an emigration visa. When our application was rejected we planned to leave the country by other means. I met Mr. Fiala who promised to arrange our escape to Germany across the border, near the town of Aš. He had an opportunity to bribe a member of the frontier guard there. The night before our scheduled departure Mr. Fiala came to us and told us that the whole operation was “blown-out” and we would have to stay at home. Not long after I learned that Mr. Fiala had been arrested. So I waited for when they would come to arrest me too. It did not happen until August 1950. I was investigated by the State Police (StB), the reason was firstly because of a design error in the company I worked for. I was accused of causing damage costing a hundred thousand Czech crowns. It was not until the next interrogation did they ask about Mr. Fiala. Because he was linked to the British intelligence network, in November 1950, the People’s Court condemned me also for sabotage, treason and espionage sentenced me to 18 years imprisonment I was taken to the Ostrov nad Ohří camp and I worked in the Prokop mine. By chance there was also imprisoned a colleague from my old company, Ing. Pařízek, who told me that there was no error in that particular design. My sentence for sabotage was therefore without justification. Thanks to the efforts of my wife and friends, an appeal of my sentence was achieved, in September 1954, with my sentence being reduced from 18 to 8 years From January 1952 to January 1953 I worked as a technician at Leopoldov prison in Slovakia and I designed components for artillery guns. On 13th January 1953 I was transferred to Opava prison where I also worked in the construction and engineering offices untill I was released on 11th March 1955.”

Jiří Grant, 1957

Po propuštění začal Jiří Grant pracovat v patentním oddělení Výzkumného ústavu tepelné techniky v Praze, po dvou letech musel změnit zaměstnání a pracoval jako konstruktér. V roce 1963 získal místo v patentním oddělení Výzkumného ústavu matematických strojů. Na události sovětské okupace 21. srpna 1968 si uchoval následující vzpomínky: „Ještě v noci se všude telefonovalo a rozhlas nepřetržitě vysílal. Zpráva, že v Praze přistávají sovětská vojenská letadla a přijíždějí tanky „spřátelených“ armád, udeřila jako bomba. Náhodou jsme měli u nás návštěvu ze Záhřebu. Naši hosté odjeli hned prvním vlakem, který jel 23. srpna do Vídně. Můj mladší syn Tomáš a já jsme to riskli a jeli s nimi. Na rakouské hranici jsme byli zastaveni, ale doporučení našeho vídeňského známého pomohlo k tomu, že jsme dostali rakouské vízum a mohli pokračovat do Vídně. Díky zaručení Annemarie Zuberové z Davosu jsme dostali ve Vídni švýcarské vízum a 28. srpna jsme přijeli do Davosu.“

After his release Jiří Grant began to work in the patent department of the Research Institute of Thermal Engineering in Prague but after two years he was forced to change his position and worked as a design engineer. In 1963 he got a job in the patent department of the Research Institute of Mathematical Machines. He recalled following memories about the Soviet occupation of Czechoslovakia on 21st August 1968: “Already during the night the telephone had rung and the radio broadcast continuously. The news about landings of Soviet military aircraft in Prague and arrival of tanks of “friendly forces” hit our life like a bomb. By chance we had a visitors from Zagreb. Our guests left on the very first train going to Vienna on 23rd August. My younger son Tomáš and I took a chance and went with them. We were stopped on the Austrian border but with the assistance of our Viennese friend, we managed to obtain Austrian visa and were allowed to continue to Vienna. Thanks to the guarantee of Annemarie Zuber, in Davos, we obtained a Swiss visa in Vienna and on 28th August we arrived in Davos.”

Jiří Grant 1998

V září 1968 mu patentní úřad v Bernu nabídl zaměstnání, a tak zde pracoval až do roku 1985, kdy odešel penze. Bern se mu stal novým domovem, kde plk. let v. v. ing. Georg Grant zemřel 3. března 2011.

In September 1968 the patent office in Berne offered him a job and he worked there until 1985 when he retired. Bern became his new home where Col (retd) ing. Georg Grant died on 3rd March 2011.

© Pavel Vančata

Poděkování autora patří panu Jiřímu Grantovi za vstřícnost, s níž se podělil o své životní zážitky, Václavu Kolesovi za tématické fotografie a Michalu Havrdovi za pomoc s technickými detaily popisek.

The author would like to express his acknowledgements to Mr. Jiří Grant for his sharing his life experiences, Václav Kolesa for photographs and to Michal Havrda for his help with the technical details in photo captions.

Článek z leteckého časopisu REVi 79 (květen 2010) publikován s laskavým souhlasem vydavatele Petra Stachury www.revi.cz

Reproduced from the May 2010 edition of the aviation magazine REVI Issue 79 with the kind permission of the publisher Mr. Petr Stachura, www.revi.cz

Poznámky / Notes:

1 F/O Jaroslav Novák se nevrátil z operačního letu Fighter Roadstead 2 dne 14. května 1943, když jeho Spitfire Mk.VB, EP539/DU-C byl při útoku na německé lodě v přístavu St. Peter Port na ostrově Guernsey poškozen flakem natolik, že mu pro malou výšku nezbylo než se pokusit o nouzové přistání na moři. Na rozbouřené hladině však havaroval a jeho letoun se okamžitě potopil. Jeho jméno je vyryto do panelu č. 127 v památníku RAF v Runnymede.

F/O Jaroslav Novák did not return from the operational sortie Roadstead 2, on 14th May 1943, because his Spitfire Mk.VB, EP539/DU-C was hit by flak during attack on German ships in the harbour at St. Peter Port, Guernsey. Due to his low height he has no other possibility than to attempt a ditch. His plane crashed on the rough sea surface and sank immediately. His name is engraved on panel No. 127 of the RAF Memorial at Runnymede.

2 V podvečer 27. 8. 1943 dvojice pilotů 312. perutě F/Lt Karel Kasal a F/O Karel Pošta sestřelila do moře přibližně 120 km jihovýchodně od Peterheadu fotoprůzkumný Junkers Ju 88 D-5, W.Nr. 430009, A6 + DH, od 1.(F)/120 operující z Norska.

In the early evening of 27th August 1943 pair of 312 Squadron pilots, F/Lt Karel Kasal and F/O Karel Pošta, shot down a photo-reconnaissance Junkers Ju 88 D-5, W.Nr. 430009, A6 + DH of 1.(F)/120 operating from Norway into the sea, about 75 miles southeast of Peterhead.

3 F/Sgt Arnošt Elbogen zemřel 11. 8. 1944 na následky zranění, která utrpěl, když jeho Spitfire LF Mk.VB, AR441, (NN?), při hloubkovém útoku na vlak severně od Zaltbommelu v Nizozemí zachytil o stromy a roztříštil se o železniční násep u Buurmalsenu. Pohřben je na novém východním hřbitově v Amsterodamu, hrob č. 69-A-2.

F/Sgt Arnošt Elbogen died on 11th August 1944 as a result of injuries sustained when his Spitfire LF Mk.VB, AR441/NN-? hit trees during a low level attack on a train north of Zaltbommel, Holland and crashed into the railway embankment at Buurmalsen. He is buried in the New Cemetery in the east of Amsterdam, grave No. 69-A-2.

Prameny / Sources:

Vojenský ústřední archiv (VÚA) Praha
Korespondence s Jiřím Grantem/Correspondece with Jiří Grant
Grant, J.: Jak to bylo. Rukopis vlastního životopisu, 2004.
Rajlich, J.: Na nebi hrdého Albionu, II. až VII. část. Svět křídel, Cheb, 2000–2005</span




Posted in 312 Sqd, Biography | 2 Comments

Narrow Escapes!







Narrow Escapes!

by

Miloslav Bitton










The book is based on the numerous notes, certificates and documents collected over the years by the author and compiled into a chronological narrative at the beginning of the new millennium. Covering the years 1919 to 1949, it tells the story of his childhood in the Ukraine and Czechoslovakia, of the outbreak of World War II and his experiences running a clandestine escape route, and his service in the army in the Middle East and the Royal Air Force in Britain.

In September 1945 he returned to Prague with his English wife to pursue a career in the Czechoslovak Air Force. After the communist coup in 1947, they were forced to flee the country and start a new life, this time in England.

Publisher: Melandrium Books
Published: January 2014
ISBN: 0-9537853-5-1
Cover: Paperback
Language: English
Pages: 183
Price: £12.00



Posted in 310 Sqd, Biography, Books | Leave a comment

Bohuslav Kovarik



Bohuslav Kovařík DFM

Flying Officer, poručík letectva v záloze ( plukovník in mem.), palubní střelec 311. bombardovací peruti, radarový operátor 68. noční stíhací perutě.

F/Lt in reserve (Colonel in memoriam), air gunner 311 (Czechoslovak) Bomber squadron, wireless operator 68 Night Fighter sqiadron.

* 31.10.1915 v Prostějově ( syn Karla Kovaříka a Anny, roz. Kleskové ), bytem Svatoplukova 52, Prostějov.

Born in Prostějov (son of Karel Kovařík and Anna, neé Klesková), resident at 52 Svatoplukova Street, Prostějov.

† léto 1969 ve Španělsku

Died Summer 1969 in Spain

Po ukončení školní docházky v Prostějově nastoupil na dvouletou pokračovací průmyslovou školu, kde se vyučil automechanikem a získal zde řidičské oprávnění pro řízení všech druhů motorových vozidel.

After finishing elementary school in Prostějov, he studied for two years at the Technical School, from where he graduated as a skilled auto-mechanic and had attained a driver´s licence for all types of motor vehicles.

Po jejím ukončení nastoupil dvouletou prezenční službu 1.10.1935 u 1.Leteckého pluku „TGM“. V roce 1936 absolvoval poddůstojnickou školu v Milovicích, ale 7.8.1936 z rodinných důvodů ( zemřel mu otec ) zběhl a vrátil se až za měsíc. To mělo také za následek jeden měsíc nasluhování. Po té absolvoval osvětlovací kurz v Brně a kurz leteckých palubních střelců v Prostějově. Do zálohy odešel 12.11.1937 v hodnosti vojína.

After graduating from the Technical School, he commenced his two-year military service on 1 October 1935 where he was posted to the 1st Air Force Regiment „Tomás Garrigue-Masaryk“. He graduated from non-commissioned officers´ school in Milovice in 1936, but went absent without leave on 7 August 1936 due to family reasons (his father died) and didn´t return until one month later. As a consequence he had to serve an additional month. He then passed a searchlight course in Brno and a course for air-gunners in Prostějov. He left for the army reserve on 12 Nov 1937 with the rank of vojín (AC1).

V průběhu osudného roku 1938 absolvoval ve dnech 21.5. až 17.6. u 66. letky mimořádné vojenské cvičení a ve dnech 24.9. až 16.12.1938 mobilizaci.

During the fatal year of 1938, he took part in an extraordinary military exercise, from 21 May to 17 June with 66 Sqn, and was mobilised between 24 September and 16 December 1938.

Po okupaci pracoval krátkou dobu v Prostějově jako automechanik a 21.11.1939 odešel z republiky tzv. jižní cestou přes Slovensko, Maďarsko do Jugoslávie. Zde, po vybavení falešnými dokumenty, pokračoval dále přes Turecko a Sýrii na Střední východ do Bejrůtu a odtud byl odeslán 4.ledna 1940 lodí Champolion do Francie, kde byl 12. ledna 1940 presentován u letecké skupiny v jihofrancouzském Agde. Zde byl povýšen 12.1.1940 do hodnosti desátníka a 15.2.1940 do hodnosti četaře. Po pádu Francie odplul dne 19.6.1940 z přístavu Bordeaux lodí Caranan do britského Falmouth, kde přistál 21.6.1940.

After the German occupation, on 15 March 1939, he worked for a short time as auto-mechanic and then left Czechoslovakia on 21 Nov 1939, following the so-called southern route via Slovakia, Hungary to Yugoslavia. Here, after receiving false documents, he continued further via Turkey and Syria to the Middle East and Beirut, from where, on 4 Jan 1940, he boarded the ship ‘Champolion’ bound for Marseilles, France. He arrived there on 12 January 1940 and was transferred to the Czechoslovak Air Force transit camp at Agde, southern France. He was promoted to the rank of Caporal on 12 January 1940 and then to the rank of Sergent on 15 Feb 1940. After the fall of France, he sailed from Bordeaux, aboard the ship ‘Caranan’, on 19 June 1940 to Falmouth, England, where he landed on 21 June 1940.

Bohuslav Kovařík, Francie 1940.
Bohuslav Kovařík France 1940.

Zde byl nejprve ubytován, stejně jako takřka všichni příchozí Čechoslováci, ve stanovém táboře v Cholmondeley. Díky své profesi palubního střelce, touze po létání a chuti bojovat proti nacistům byl přijat dne 24.7.1940 do RAF VR v hodnosti AC-2 class jako palubní střelec. Po krátkém výcviku obdržel označení polovinu leteckých křídel s písmeny AG (Air Gunner) a byl přeřazen jako jeden z prvních příslušníků k 311. československé bombardovací peruti, která se v té době formovala na letecké základně Honington. 19.8.1940 byl povýšen do britské hodnosti Sgt.

He was first billeted, just like almost all the arriving Czechoslovaks, in the tent camp of Cholmondeley. Thanks to his training as a air-gunner, he wanted to fly and wished to fight against the Nazis. He was admitted to the RAF VR on 24 July 1940 at the the rank of AC-2 as a air-gunner. After brief training, he received the insignia of half-wings with letters AG (Air Gunner) and was posted to 311 (Czechoslovak) Sqn, as one of its first members, which was being formed at Honington airbase. He was promoted to the RAF rank of Sgt on 18 Aug 1940.

V noci 10.9.1940, kdy tato peruť zahájila svoji operační činnost a vyslala své tři první operační osádky nad okupovanou Evropu, se zúčastnil tohoto náletu na nádraží v Bruselu s osádkou S/Ldr. Josefa Schejbala na letounu Wellington Mk.IA, L7778, KX-U. ( Posádka S/L Josef Schejbal, Sgt. Jan Hrnčíř, P/O Jasmín Fikerle, Sgt. Jaroslav Mareš, P/O Eduard Šimon a Sgt. Bohuslav Kovařík). Bombardování cíle proběhlo z výšky 130 – 150 m.

On the night of 10 Sept 1940, the squadron started its operational activities and sent its first three operational crews above occupied Europe, he took part in this air raid on the railway station at Brussels, as a member of S/Ldr Josef Schejbal crew, in Wellington Mk IA, L7778, KX-U aircraft. (Crew S/L Josef Schejbal, Sgt. Jan Hrnčíř, P/O Jasmín Fikerle, Sgt. Jaroslav Mareš, P/O Eduard Šimon and Sgt. Bohuslav Kovařík). Bombing of the target was undertaken from a height of 130m – 150m.

Tuto noc zahájil svoji šňůru 31 nočních náletů nad Německo a okupovanou Evropu. 28.10.1940 byl povýšen do hodnosti rotného a 7.3.1941 do hodnosti rtm. let. v záloze. Za projevenou odvahu byl 28.10.1940 vyznamenán 1. Čs. Válečným křížem 1939 a 16.4.1941 1. Čs. medailí Za chrabrost. Patřil mezi první příslušníky 311. perutě, kteří odlétali vysněných 200 operačních hodin v zuřivé protiletadlové palbě i ve strachu z obávaných německých nočních stíhačů.

On this night, he commenced the first of his 31 night air raids over Germany and occupied Europe. He was promoted to the Czechoslovak rank of Rotný (F/Sgt) on 28 Oct 1940 and to Czechoslovak Air Force rank of Rotmistr (F/Sgt) on 7 March 1941. He was also awarded his first Czechoslovak Válečným kříž 1939 (War Cross 1939) for gallantry on 28 Oct 1940 and received his first Czechoslovak Za chrabrost (For Gallantry) on 16 April 1941. He became one of the first members of 311 Sqn, who flew, in fierce anti-aircraft barrages and in the trepidation of the feared German night fighters, the required 200 operational hours to complete his Operational Tour.

Po odlétání operační tůry v dubnu 1941 odešel na předepsaný půlroční odpočinek, kdy působil jako instruktor v 3. GTFS ve Stradishall. Také byl 1.9.1941 povýšen do britské hodnosti F/Sgt. V listopadu 1941 absolvoval u 54.OTU přeškolení na radarového operátora a 9.2. 1942 byl přidělen k 68. noční stíhací peruti. Zde vytvořil osádku s vynikajícím pilotem Ladislavem Bobkem se kterým, až na několik výjimek absolvoval všechny cvičné a operační lety a díky jejich společnému vzájemnému porozumění a souhře ve velmi krátké době dosáhli takových úspěchů, že se stali jednou z nejlepších osádek v celé peruti.

On completion of his operational tour in April 1941, he left for the compulsory six month non-operational rest period, and was posted as an instructor with 3 GTFS at Stradishall. He was promoted to the RAF rank of F/Sgt. He completed his wireless operator re-training course at 54 OTU in November 1941 and was transferred to 68 Sqn, a night fighter squadron on 9 Feb 1942. Here he teamed up with Ladislav Bobek, an outstanding pilot, with whom he flew nearly all the training and operational flights and thanks to their mutual understanding and teamwork, they achieved such success in a short period of time, that they became one of the best crews in the entire squadron.

V létě 1942, kdy Luftwaffe spustila tzv. Baedekerovu ofenzivu proti městům s historickým významem, která měla zlomit vysokou bojovou morálku britského obyvatelstva, dosáhla osádka W/O Bobek – F/Sgt. Kovařík během 34 operačních letů svých šesti vítězství ( 4 sestřely jisté, 1 pravděpodobný a 1 poškozený nepřátelský letoun). Za tyto úspěchy bylo W/O Bobkovi uděleno DFC a Kovaříkovi DFM.

In the summer of 1942, when the Luftwaffe started the so-called Baedecker Offensive against the towns of historical importance, which was designed to break down the high fighting morale of the British population, the crew W/O Bobek – F/Sgt Kovařík achieved their six victories during 34 operational flights (4 kills confirmed, 1 probable and 1 damaged enemy aircraft). For this success, W/O Bobek was awarded the DFC and Kovařík the DFM.

W/Cdr. Max Aitken napsal dne 4.srpna 1942 do jeho ohodnocení a doporučení k udělení DFM:

W/Cdr Max Aitken wrote in his evaluation and recommendation for DFM on 4 August 1942:

F/Sgt. Kovařík působil jako operátor W/O Bobka ve 34 operačních letech a zasloužil se o zničení tří Do 217, pravděpodobné zničení dvou Do 217 a poškození jednoho Ju 88. Prokázal velikou zručnost a odvahu v navádění svého pilota do kontaktu s nepřítelem. F/Sgt. Kovařík rovněž absolvoval 31 akcí jako zadní střelec ve Wellingtonu s 311.(Czech) bombardovací perutí.

F/Sgt Kovařík flew as W/O Bobek´s operator during 34 operational flights and was instrumental in the destruction of three Do 217, the probable destruction of two Do 217 and damaging one Ju 88. He showed great skill and courage in guiding his pilot into the contact with the enemy. F/Sgt Kovařík also undertook 31 missions as a rear gunner in Wellingtons with 311 (Czechoslovak) Bomber Squadron.

Bohuslav Kovařík (levo) a Ladislav Bobek.
Bohuslav Kovařík (left) and Ladislav Bobek.

1.dubna 1942 byl Bohuslav Kovařík povýšen do britské hodnosti W/O. Osádka Bobek – Kovařík byla také v roce 1942 vyhlášena jako druhá nejlepší osádka u čs. stíhacího letectva ( první byl Karel Kuttelwascher, DFC & bar ).

Bohuslav Kovařík was promoted to the RAF rank of W/O on 1 April 1942. The crew of Bobek-Kovařík was also declared the second best crew in the Czechoslovak fighter force (the best was Karel Kuttelwascher, DFC and a bar).

3.7.1943 se v Londýně oženil s Dianou Elizabeth Vernon, jedinou dcerou Lady Caroline Janet Robertson-Macdonald a Sira Wiliama Normana Vernon, bytem 69 Marsham Court, London. Svatební obřad se konal v kostele sv. Margarety ve Westminster. Poprvé od počátku války se zde při této příležitosti rozezněly zvony. Bohuslavu Kovaříkovi byl za svědka jeho dvorní pilot Ladislav Bobek. Svatebního obřadu se kromě řady osobností zúčastnil i Jan Masaryk.

On 3 July 1942, he married Diana Elizabeth Vernon, the only daughter of Sir Wiliam Norman Vernon and Lady Caroline Janet Robertson-Macdonald, of 69 Marsham Court, London. The wedding ceremony took place at St Margaret church in Westminster. The bells rang here, for this occasion for the first time since the beginning of the war.

Krátce před ukončením první společné operační tůry u nočních stíhačů byl Bohuslav Kovařík dne 25.7.1943 vyznamenán britským 1.st. Good Conduct Badge ( odznak za velmi dobré vedení ) a 29.7.1943 povýšen do britské hodnosti podporučíka – P/O. 27.8.1943 obdržel také IV. Čs. Válečný kříž 1939 a II. Čs. medaili Za chrabrost.

Shortly before completing their first joint operational tour in night fighters, Bohuslav Kovařík was awarded the British Good Conduct Medal on 25 July 1943 and commissioned with the RAF rank of P/O on 29 July 1943. He was also awarded his fourth Czechoslovak Válečným kříž 1939 and second Czechoslovak Za chrabrost on 27 August 1943.

23.8.1943 ukončil první operační turnus u nočních stíhačů a odešel na předepsaný neoperační odpočinek, během kterého působil jako letecký kontrolor. 22.9.1943 byl přidělen na Inspektorát čsl. letectva v Londýně, ale kancelářská práce jej neuspokojovala. Chtěl létat. 28.10.1943 byl povýšen do čs. hodnosti štrm. v záloze.S Ladislavem Bobkem se opět sešel ve společné osádce 2. února 1944. Krátce před návratem k operační peruti byl Bohuslav Kovařík dne 29.1.1944 povýšen na britského nadporučíka – F/O.

He finished his first operational tour with night fighters on 23 Aug 1943 and left for the obligatory non-operational rest, during which he undertook duties as a flight controller. He was assigned to the Czechoslovak Air Force Inspectorate, in London, on 22 Sept 1943, but he was dissatisfied with a desk job. He wanted to fly. He was promoted to the Czechoslovak Air Force rank of štábní rotmistr on 28 Oct 1943. He was reunited with Ladislav Bobek as a crew on 2 Feb 1944. Bohuslav Kovařík was promoted to the RAF rank of F/O shortly before his operational return to the squadron on 29 Jan 1944.

V průběhu druhého operačního turnusu u nočních stíhačů osádka Bobek – Kovařík již nedosáhla žádného sestřelu, jelikož aktivita německých nočních bombardérů byla již velmi slabá. Na jaře spolu absolvovali přeškolení na moderní letouny Mosquito a 7.3.1944 byl Bohuslav Kovařík povýšen do čs. hodnosti podporučík letectva.

During their second operational tour with night fighters, the crew of Bobek-Kovařík did not achieved any ‘kills’, because the activity of the German night bombers was now already very low. In the spring, they both undertook re-training for the modern Mosquito aircraft and on 7 March 1943, Bohuslav Kovařík was promoted to the Czechoslovak Air Force rank of Podporučík (2nd Lt).

31.7.1944 byl odvelen pilot F/O Ladislav Bobek a 4.9.1944 byl z válečných operací stažen také F/O Bohuslav Kovařík. Byl přemístěn na Inspektorát čsl. letectva jako „Organizační střelecký důstojník“.

F/O Ladislav Bobek was posted away on 31 July 1944 and on 4 Sept 1944 F/O Bohuslav Kovařík was also withdrawn from wartime operations. He was posted back to the Czechoslovak Air Force Inspectorate with the function of ‘Organisational Gunnery Officer’.

1.6.1945 byl povýšen do čs. hodnosti poručíka letectva a 29.7.1945 do britské hodnosti kapitána – F/Lt.

He was promoted to Czechoslovak Air Force rank of Poručík (P/O) on 1 June 1945 and to the RAF rank of F/Lt on 29 July 1945.

Do Československa se vrátil až 18.12.1945.

He only returned to Czechoslovakia on 12 Dec 1945.

Ke dni 1. ledna 1946 byl povýšen do čs. hodnosti nadporučíka letectva, ale 9. ledna 1946 požádal o demobilizaci a tak mu tato hodnost byla opět odňata.

He was promoted to the Czechoslovak Air Force rank of Nadporučík (F/O), but as he requested to be demobilised on 9 Jan 1946, this rank was withdrawn from him.

9.října 1946 se odhlásil z trvalého bydliště v Prostějově, Svatoplukova 52 za účelem přestěhování do Anglie.

He left his permanent residence at 52 Svatoplukova, Prostějov, on 9 Oct 1946, and moved back to the UK.

V roce 1949 bylo jeho manželství jako bezdětné rozvedeno. Zde pracoval nějakou dobu jako mixér nápojů v jednom z londýnských barů a později provozoval obchod s domácími elektrospotřebiči. Zemřel v létě 1969 o dovolené ve Španělsku na infarkt. Místo jeho posledního odpočinku není známo.

In 1949, his marriage ended in divorced as they were childless. For a while he worked as a barman, mixing drinks in one of the London bars and later set up a business selling domestic electrical appliances. He died in Spain of a heart attack in the summer 1969 whilst on holiday. The location of his grave is not known.

Udělená vyznamenání / Medals Awarded

Czechoslovak:

4x Válečný kříž 1939
5x Za chrabrost
Za zásluhy I.stupně
Pamětní medaile se štítky F a VB

British:

Distinguished Flying Medal
The 1939 – 43 Star
Air Crew Europe Star
Defence Medal
War Medal
Good Conduct Badge

© Martin Vrána [Czech text]

Literatura / Literature:

Rajlich Jiří – Osobnosti československého odboje 1939-45, VHU Praha, květen 2005
Rajlich Jiří – Na nebi hrdého Albionu , část 3,4,5 a 7
Nečas Zbyšek – Dva odboje
Pajer Miroslav – Ve stínu slávy
Kaucký Miroslav – Gentlemani nebezpečných nocí




Posted in 68 Sqd, Biography | Leave a comment

70th Anniversary Ceremony – The Great Escape



On the night of 24/25 March 1944, 76, of a planned 200, Allied Air Force PoW Officer’s escaped though a 102mtr long tunnel – named ‘Harry’ – from Stalag Luft III at Sagan, Germany. The unfortunate timing of an Allied air raid on Berlin caused a blackout at nearby Sagan railway station causing disruption and train delays resulting in only a few of the escapers managing to continue their escape journeys by train. Others decided to avoid the risk of possible capture whilst waiting for delayed trains and instead choose to try and walk, in wintery conditions, cross-country to Czechoslovakia about 120km away.

V noci z 24. na 25. března 1944, z plánovaného útěku 200 zajatců, uniklo 76. Když spojenecké letectvo zahájilo nálet, opustil vedoucí zajateckého výboru 102 metrů dlouhým tunelem s názvem “Harry”, zajatecký tábor Stalag Luft III, Sagan v Německu. Nešťastné načasování náletu spojeneckých sil na Berlín, způsobilo narušení kolejové dopravy a zpoždění vlaku, takže jej k pokračování mělo možnost využít, jen několik málo uprchlíků. Jiní uprchlíci, aby předešli možnému zadržení při čekání na zpožděné vlaky se rozhodli, v těchto nevlídných zimních podmínkách, pro cestu dlouhou 120 km, na území Československa.

The escape caused Nazi Germany considerable disruption and about five million Germans were involved in trying to recapture the 76 escapers. Three managed to make ‘home-runs’ – one reached Spain and two to Sweden – but 73 were captured.

Únik způsobil v nacistickém Německu značné vzrušení a aktivitu. Asi pět milionů Němců byli zapojeni ve snaze zadržet 76 uprchlíků. Třem se podařilo “projít Německem” a uprchnout. Jeden do Španělska s dva do Švédska – ale 73 jich bylo zadrženo.

Hitler was incensed by the audacity and scale of the escape and personally demanded that all captured escapers were to be executed. After advice from Himmler & Goering he rescind his demand to the execution of 50 of the escapers which was tasked to the Gestapo. They took the captured escapers, in small groups, and executed them, their bodies were cremated at nearby crematoriums and the urns returned to Stalag Luft III.

Hitler byl velice pobouřen smělostí a rozsahem úniku. Osobně požadoval, aby byli všichni chycení uprchlíci popraveni. Po doporučení Himmlera a Göringa, zrušil svůj požadavek s tím, že bude gestapem popraveno 50 ze zadržených uprchlíků. Gestapo pak ze zachycených uprchlíků v malých skupinách tyto popravovali a jejich těla byla zpopelněna v okolních krematoriích a urny s popelem byly navráceny do Stalag Luft III.

One of the fifty executed was Arnošt Valenta – the only Czechoslovak RAF PoW to die whilst in German captivity. S/Ldr Thomas Kirby-Green, a British pilot who had flown as a member of 311 Czechoslovak Sqn was also one of those executed. Ivo Tonder and Bedřich Dvořák, two other Czechoslovak pilots had also escaped but upon their re-capture where instead sent to Pankrac prison, Prague to await trials for treason. Allied PoW’s at Stalag Luft III were permitted to build a memorial to the 50 and their urns were interred there.

Jedním z padesáti popravených byl Arnošt Valenta – jediný ze zajatých československých příslušníků RAF v německém zajetí. S/Ldr Thomas Kirby – Green, britský pilot, který, létal u 311. československé perutě byl také jedním z popravených. Další dva ze zadržených útěkářů, Ivo Tonder a Bedřich Dvořák, byli místo popravy odesláni do vězení v Praze na Pankráci, kde čekali na odsouzení za velezradu. Spojeneckým válečným zajatcům bylo ve Stalag Luft III povoleno postavit padesáti zadrženým a popraveným zajatcům pomník, do něhož byly uloženy jejich urny.

Post WW2, the 50 urns were then re-interred at the Commonwealth War Graves Commission cemetery at Poznam, Poland.

Po druhé světové válce bylo 50 uren s ostatky zavražděných válečných zajatců převezeno a pietně uloženo hrobů na hřbitově Commonwealth War Graves, Poznaň, v Polsku.

To commemorate the 70th anniversary of the Great Escape, a ceremony was held at Żagań, now in Poland, the site of Stalag Luft III. This was the first official remembrance ceremony held to commemorate ‘The Fifty’.

Pro připomínku 70. výročí Great Escape “Velkého útěku” se v Zagani v Stalag Luft III, konalo slavnostní shromáždění. Jednalo se o první oficiální tryznu na památku “padesáti zavražděných válečných letců RAF”.

Several hundred attended the ceremony including families of the murdered airmen, two RAF veterans, now in their 90′s, of Stalag Luft III, and families of other former PoW’s from the camp. Ambassadors from Britain, Canada and New Zealand and Polish officials attended. The RAF was represented yesterday by Air Vice-Marshall Stuart Atha. Defence Attache’s, including from the Czech Republic and Slovak Republic, representing the nations of ‘The Fifty’, a Polish Guard of Honour, a Polish military band, a representative of Československá obey legionářská, several re-enactment groups, including from the Czech Republic, and despite the inclement weather, a large group of onlookers. A detachment of fifty serving RAF men and women, each holding a photograph of one of ‘The Fifty’ also attended.

Slavnostního shromáždění se zúčastnilo několik set účastníků. Polská čestná stráž a zástupci všech národů zavražděných válečných zajatců. Rodin zavražděných letců, dvou veteránů RAF, ve věku 90 roků ze Stalag Luft III, rodin bývalých válečných zajatců z Velké Británie, Kanady a Nového Zélandu a zástupců veřejného života Polska. RAF zastupoval letecký Více-Maršál Stuart Atha. Československo zastupovali vojenský atašé České republiky a vojenský atašé Slovenské republiky. Slavnosti se také účastnily historické skupiny, včetně Československé obce legionářské. Padesát příslušníků a příslušnic RAF drželo v rukou fotografie zavražděných letců RAF. Navzdory nepříznivému počasí se slavnosti účastnila velká skupina diváků.

The ceremony was opened with each of the fifty RAF men and women parading their photograph of ‘The Fifty’ to the attending guests and onlookers.

Slavnostní obřad byl před přítomnými a hosty, zahájen pochodem padesáti mužů a žen RAF, kteří měli v rukou fotografii zavražděných letců RAF.

Speeches then followed. Robin Barnett, British Ambassador to Poland and former Stalag Luft III PoW Charles Clarke were among those who spoke. Charles Clarke said: “I don’t think they could really believe it because the camp was supposed to be escape-proof. “I think it was a remarkable achievement and I have said this so many times – they did it with no tools, and in conditions of great secrecy. When you think the chaps who lost their lives… what they have missed in the 70 years we have had.”

Potom následovalo vystoupení Robin Barnetta, britského velvyslance v Polsku a bývalého válečného zajatce v Stalag Luft III Charlese Clarka. Charles Clarke řekl: “Tomu, že by bylo možné uniknout z tábora nikdo nevěřil – zde je důkaz, že se uskutečnil.” “Myslím, že to byl pozoruhodný úspěch a jak jsem již mnohokrát řekl – udělali to bez nářadí a v podmínkách velkého utajení. Pokud si myslíte, že chlapi, kteří přišli o život, to neměli dělat, před sedmdesáti lety to udělat museli.”

In Air Vice-Marshall Stuart Atha’s speech he said that the escape was: “an extraordinary chapter written by men with great courage and character” and that those who escaped were “an exceptional band of airmen whose bravery, ingenuity and resilient spirit set an example for all time”.

Air Více-Maršáll Stuart Atha ve svém projevu řekl: “Mimořádnou kapitolu napsali muži s velkou odvahou a charakterem”, a ti, kteří unikli byla “výjimečná skupina letců, jejichž odvaha, vynalézavost a odolný duch je příkladem pro všechny doby”.

On conclusion of the speeches, a gun-salute was fired by the Guard of Honour and wreaths were laid at the memorial located at the exit of the ‘Harry’ escape tunnel.

Na závěr slavnostního vystoupení byla z pušek stráží vypálena salva cti a byly ploženy věnce u památníku, který se nachází u výjezdu z “Harryho” únikového tunelu.

This slideshow requires JavaScript.

The ceremony was closed with a march-past lead by the Polish military band, the Guard of Honour and the fifty RAF men and women following which the RAF men and women then started a four day march to the CWGC cemetery at Poznan, 170 km away where wreaths were to be laid on the graves of ‘The Fifty’.

Ceremonie byla ukončena slavnostním pochodem – za hudebního doprovodu polské vojenské kapely, stráže cti a padesáti mužů a žen RAF. Po němž muži a ženy RAF zahájili čtyřdenní, 170 km dlouhý pochod na vojenskou část hřbitova v Poznani, kde měly být položeny věnce na hroby “padesáti” zavražděných zajatých letců RAF.

_______________________________________________________________

The Fifty
Padesát

Name: Rank: Service:
Australian:
Catanach James S/Ldr RAAF
Hake Albert Horace F/Lt RAAF
Kierath Reginald Victor F/Lt RAAF
Belgian:
Picard Henri Albert Sous-Lt RAF VR
British:
Brettell Edward Gordon F/Lt RAF VR
Bull Leslie George F/Lt RAF
Bushell Roger Joyce S/Ldr RAF
Casey Michael James F/Lt RAF
Cochran Dennis Herbert F/O RAF VR
Cross Ian Kingston Pembroke S/Ldr RAF
Evans Brian Herbert F/Lt RAF
Grisman William Jack F/Lt RAF
Gunn Alastair Donald Mackintosh F/Lt RAF
Hall Charles Piers F/Lt RAF VR
Hayter Anthony Ross Henzell F/Lt RAF
Humphreys Edgar Spottiswoode F/Lt RAF VR
Kirby-Green Thomas Gresham S/Ldr RAF
Leigh Thomas Barker F/Lt RAF
Long James Leslie Robert F/Lt RAF VR
Milford Harold John F/Lt RAF VR
Stewart Robert Campbell F/O RAF VR
Stower John Gifford F/Lt RAF VR
Street Denys Oliver F/Lt RAF VR
Swain Cyril Douglas F/Lt RAF
Walenn Gilbert William F/Lt RAF VR
Williams John Edwin Ashley S/Ldr RAF VR
Williams John Francis F/Lt RAF VR
Canadian:
Birkland Henry F/Lt RCAF
Kidder Gordon Arthur F/Lt RCAF
Langford Patrick Wilson F/Lt RCAF
McGill George Edward F/Lt RCAF
Wernham James Chrystall F/Lt RCAF
Wiley George William F/Lt RCAF
Czechoslovakian:
VALENTA Arnošt F/Lt RAF VR
French:
Scheidhauer Bernard Martial William Lt RAF VR
Greek:
Skanzika Sortis P/O RAF VR
Lithuanian:
Marcinkus Romas F/Lt RAF VR
New Zealand:
Christensen Arnold George F/Lt RNZAF
Pohe Porokoru Patapu F/O RNZAF
Norwegian:
Espelid Halldor Lt RAF VR
Fugelsang Nils 2nd Lt RAF VR
Polish:
Kiewnarsk Antoni F/Lt PAF
Kolanowski Włodzimierz F/O PAF
Krol Stanisław Zygmunt ‘Danny’ F/O PAF
Mondschein Jerzy Tomasc F/O PAF
Pawluk Kazimierz F/O PAF
Tobolski Paweł Whilem F/O PAF
South African:
Gouws Johannes Stephanus Lt SAAF
McGarr Clement Aldwyn Neville Lt SAAF
Stevens Rupert John 2nd Lt SAAF

CWGC cemetery, Poznam, Poland.
CWGC hřbitov, Poznam, Polsko.

_______________________________________________________________

Posted in 310 Sqd, 311 Sqd, Ceremony | Leave a comment

Arnost Valenta – One of the Fifty



The early years.
Raná léta.

Arnošt Valenta was born on 25 October 1912 in the small mountain village of Svébohov, near Zábřeh, which was about 50 km north of Olomouc in the Moravia region of Czechoslovakia. His parents, Adolf and mother Františka were farmers. Arnošt was the 3rd of their three children. On the outbreak of WW1, Adolf enlisted in the Austro-Hungarian Army but was killed in 1915. Some time after Františka married František Večer, also a farmer, and the family remained in Svébohov.

Arnošt Valenta se narodil 25. října 1912 v malé horské vesničce Svébohov, u Zábřehu, který se nachází na Moravě, asi 50 kilometrů severně města Olomouc v bývalém Československu. Jeho rodiče, Adolf a matka Františka byli zemědělci. Arnošt byl posledním z jejich tří dětí. Po vypuknutí první světové války, otec Adolf narukoval do rakousko-uherské armády a v roce 1915 přišel o život. Později po jeho smrti se Františka provdala za Františka, také zemědělce, a rodina zůstala v obci Svébohov.

Arnošt Valenta, school graduation 1933.
Arnošt Valenta ve škole při maturitě 1933.

Arnošt’s elementary education was at the local school at Svébohov, and from 1925 he continued his education, at the Grammar school at Zábřeh. On 23 June 1933 he completed his schooling but despite his grade of ‘very good’, limited family resources precluded his continuing to higher education, where he wanted to study philosophy. Instead, on 31 July 1933 he commenced his compulsory two-year Military Service, electing to join the Czechoslovak Air Force.

Arnošt základní vzdělání získal na místní škole v obci Svébohov a od roku 1925 pokračoval ve vzdělání na gymnáziu v Zábřehu na Moravě. Dne 23. června 1933 s hodnocením “velmi dobrý”, ukončil studium na gymnáziu, ale pro nedostatek finančních prostředků rodiny, nemohl pokračovat ve studiu filosofie na vysoké škole. Místo toho, dne 31. července 1933 nastoupil dvouletou základní vojenskou službu, kde se rozhodl vstoupit do československého vojenského letectva.

Pre-war Military Service.
Předválečná vojenská služba.

Initially Arnošt was assigned to the 81st Bomber Squadron of the 5th Air Regiment based at Prague-Kbely. Unfortunately his aspiration to become an aviator floundered within a few weeks because of his health. Disappointed, he was instead transferred, on 9 September 1933, to the Czechoslovak Army. Arnošt was assigned to 8th Regiment at Opava and attended their School for Infantry Officers for his initial training. He was then posted to the 1st Infantry Company of the 34th ‘Střelce an Capek’ Regiment. Here he was graded as ‘very good’ and promoted to the rank of svobodník (Lance Corporal).

Z počátku byl Arnošt přidělen k 81. bombardovací peruti 5. leteckého pluku se sídlem Praha-Kbely. Ze zdravotních důvodů byl po několika týdnech vyřazen z létajícího personálu a byl přeřazen k pozemní armádě a přidělen k 8. pluku v Opavě, kde studoval na důstojnické škole pěchoty. Poté byl zařazen k 1. pěší rotě 34. pluku “Generál Čapka”, kde s hodnocením “velmi dobrý”, byl povýšen do hodnosti svobodník.

On 28 February 1934 he was posted to the technical platoon of the regiment’s 1st Company. Between 1 March and 30 April 1934, he attended a course at the Military Telegraph School at Turnov, attaining a grade of ‘good’. He then returned to his Regiment where he remained until 14 August 1934, at which stage he had completed his military service achieving the rank of četaře aspirant (Sergeant).

Arnošt Valenta 1934

Dne 28. února 1934 byl zařazen do technické čety pluku 1. V období od 1. března do 30. dubna 1934 absolvoval kurz ve Vojenské telegrafní škole v Turnově, v němž byl hodnocen jako “velmi dobrý”. Poté se vrátil ke svému pluku, u něhož setrval do 14. srpna 1934, kdy dokončil svou vojenskou základní službu v hodnosti četař aspirant.

On finishing his required military service, Arnošt decided to remain in the Army and make it his career. He was posted, on 15 August 1934, for officer training at the Military Academy at Hranice. It was a two-year course which he completed on 1 August 1936, ranked at 41st from a class of 215, with a grade of ‘very good’.

Po ukončení základní vojenské služby, se rozhodl o pokračování ve vojenské kariéře, služby v armádě. Dne 15. srpna 1934 byl vyslán do dvouletého kurzu na Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě, kde ze skupiny 215, byl jako 41, hodnocen známkou “velmi dobrý”..

He was promoted to the rank of Lieutenant and posted as a Platoon Leader of the 2nd Company of the 39th Squadron of the ‘Generál Graziani’ Regiment based at Bratislava, Slovakia. Arnošt, was appointed, on 15 September 1937, interim Commander of the Regiment’s 3rd Company and on 31 December 1938 to Commander of the Regiment’s 4th Company.

Po povýšení do hodnosti Poručík, byl ustanoven do funkce velitele čety u 39. perutě pluku “Generál Štefánik”, se sídlem v Bratislavě. Dne 15. září 1937 byl Arnošt jmenován zatímním velitelem části pluku 3. a dne 31. prosince 1938 velitelem pluku 4.

Arnošt was interested in philosophy, history and foreign languages. He was regarded as a personable young man who was intelligent, resourceful, reliable, energetic and a outstanding educator who was always keen to expand his knowledge. His Commanding Officer encouraged this and he was allowed to enrol at Comenius University, Bratislava, where he studied Military History, French and Literature. He soon became a recognised authority on Military History and for the benefit of fellow officers he would give lectures, arranged discussion groups and arranged exhibitions on subjects ranging from the classical strategy doctrines of Carl von Clausewitz, the Prussian military thinker to the 1805 Treaty of Pressburg. In his spare time he also found time to study his favourite subject; philosophy.

Arnošt se zajímal o filozofii, historii a cizí jazyky. Všeobecně byl považován za vzdělaného, inteligentního, vynalézavého a aktivního mladého muže. Dále pak za vynikajícího pedagoga, který měl stálý zájem o rozšiřování svých vědomostí. Jeho velící důstojník jej podporoval a povolil mu zapsat se ke studiu na Univerzitě Komenského v Bratislavě, kde studoval historii, francouzštinu a literaturu. Brzy se stal uznávanou autoritou v oblasti vojenské historie a s podporou kolegy, důstojníka, byly pořádány přednášky, vytvářeny diskusní skupiny a pořádány výstavy o klasický strategických doktrínách pruského vojenského myslitele Carl von Clausewitze a Pressburgské smlouvy 1805. Ve volném čase se věnoval studiu svého oblíbeného předmětu filozofii.

Just prior to when he was due to complete his university course and graduate, Arnošt’s studies were curtailed by the rising threat of Nazi Germany, and the subsequent Czechoslovak Mobilisation of 23 September 1938. He was recalled to his Regiment and posted as a Platoon Commander to Zlutice in northern Bohemia. Following the Munich Agreement of 29 September 1939, the Sudeten region of Czechoslovakia was ceded to Germany; his home village of Svébohov had now become part of Germany.

Těsně předtím, než mohl dokončit a absolvovat, svůj universitní kurz, jeho vysokoškolská studia byla omezena rostoucí hrozbou nacistického Německa a následnou mobilizací v Československu 23. září 1938. Při mobilizaci byl povolán ke svému pluku a vyslán jako velitel čety do Žlutic v severních Čechách. Po Mnichovské dohodě 29. září 1938, byl region Sudety Československem postoupen Německu a také jeho domov obec Svébohov se stala součástí Německa.

The mobilisation was cancelled and Arnošt was re-assigned to 3rd Regiment’s Staff Group at Bratislava where he remained until 12 December 1938. He was then reassigned as a company commander again in Bratislava. In early March 1938 there was unrest from militant Slovaks, covertly supported by Nazi Germany, who were demanding that Slovakia be an independent State from Czechoslovakia. This resulted in martial law being declared and Arnošt’s Regiment had the task of containing those militants.

Po zrušení mobilizace byl Arnošt opět přidělen do štábu skupiny 3. pluku v Bratislavě, kde zůstal do 12. prosince 1938, kdy byl ustanoven do funkce velitele roty v Bratislavě. Na počátku března 1938 byly na Slovensku nepokoje vyvolanýmé militantními Slováky, které skrytě podporovalo nacistické Německo. Slováci usilovali o vyhlášení vlastního samostatného, nezávislého státu Slovensko. Tato politicky složitá situace měla za následek vyhlášení stanného práva a Arnoštův regiment měl za úkol zajistit jeho dodržování.

German Occupation.
Německá okupace.

On 15 March 1939, Germany occupied the Bohemian and Moravian regions of Czechoslovakia and they granted Slovakia ‘independence’ with German ‘advisors’ to ‘assist’ the new Slovak Government. The Germans quickly disbanded the Czechoslovak Military Forces and all personnel were discharged. Many Czechoslovaks refused to accept the German occupation and decided to escape to Poland where there would be the possibility to fight for the freedom of their homeland. Arnošt was one of the first to to do this – the day after the occupation he decided to escape and three days later, with four fellow officers, crossed over the border to Poland.

Dne 15. března 1939 Německo okupovalo české a moravské území Československa a Slovensku udělilo “Nezávislost” s německými “poradci” pro “pomoc” nové slovenské vládě. Němci rychle rozpustili československou armádu a její příslušníci byli propuštěni. Mnoho Čechoslováků odmítlo přijmout německou okupaci a odcházeli, především do Polska, kde existovala možnost bojovat za osvobození své vlasti. Arnošt byl jedním z prvních, kdo již druhý den po okupaci se rozhodl odejít za hranice a se čtyřmi kolegy důstojníky později, za 3 dny překročil hranice do Polska.

Poland.
Polsko.

In Poland, however, they were disappointed – there were no Czechoslovak military units being formed there. Rather than waiting for such units to be established Arnošt, resourceful and determined as ever, consulted with the Czechoslovak Military Attaché in Warsaw, who arranged a meeting for him with Polish Intelligence. On 23 March Arnošt volunteered to work for them and agreed to return to former Czechoslovakia – now known, since the German occupation, as the Protectorate of Bohemia and Moravia – and obtain intelligence information on German military movements in his homeland.

Po příchodu do Polska byli zklamaní – žádné československé jednotky se tam nenacházely a ani se nevytvářely. Než čekat, až se tam takové jednotky začnou tvořit, jako vždy, aktivní Arnošt tuto situaci konzultoval s Československým atašé ve Varšavě, který připravil jeho setkání s polskou tajnou službou. Dne 23. března Arnošt se rozhodl s nimi spolupracovat a souhlasil s návratem do bývalého Československa, nyní již Protektorátu Čechy a Morava- kde měl za úkol získávat zpravodajské informace o německých vojenských silách v jeho vlasti.

Arnošt Valenta, Charles University student 1939.
Arnošt Valenta jako student Univerzity Karlovy 1939.

Arnošt was sent for a two week training course at Cieszyn where he was taught intelligence gathering methods. During the early part of April, with other Czechoslovaks also working for Polish Intelligence, he covertly returned to his homeland. As a cover for his intelligence gathering, he enrolled at the Charles University at Prague where he continued the studies he had started in Bratislava.

Arnošt byl vyslán na dvoutýdenní školení v Těšíně, kde se seznamoval s metodami shromažďování a předávání informací. Počátkem dubna také spolupracoval s polskou inteligencí a tajně se vrátil zpět do vlasti. Aby měl lepší přístup k zpravodajským informacím a mohl je shromažďovat, přihlásil se ke studiu na Universitě Karlově v Praze a pokračoval ve studiu, které zahájil v Bratislavě.

He returned to Poland on the night of 27 August 1939, crossing the border in the Ostrava area. After debriefing with Polish Intelligence officers at Cesky Tesin, he was sent, on 29 August, to the Czechoslovak military transit camp at Male Bronowice, near Krakow where he joined the Czechoslovak military unit formed by General Ludvik Svoboda’s.

V noci z 27. srpna 1939 u Ostravy opět překročil hranici do Polska. Po jednání s polskými zpravodajskými důstojníky v Českém Těšíně, byl dne 29. srpna poslán do československého vojenského tranzitního tábora v Bronovicích, nedaleko Krakova, kde vstoupil do československé vojenské jednotky vytvářené generálem Ludvíkem Svobodou.

The following day they redeployed to another Polish transit camp, at Leśna Baranowicz, arriving there on 1st September where they learned that Germany had invaded Poland that morning. The Czechoslovaks, now some 850 in number, decided to evacuate their camp and head southeast to Romania. They were ill-equipped, had no transport, and with the general confusion caused by the German Blitzkrieg, their progress was slow. By 17 September they had travelled some 600 km and had reached Podhajce, near the Ukraine border. Here, however they were captured by advancing Soviet troops who had begun their invasion of Poland that morning.

Následující den se přemísťovali do jiného polského tranzitního tábora Leśna Baranovicz. Po příchodu do tábora, 1. září ráno se dozvěděli, že Německo napadlo Polsko. Čechoslováci v počtu asi 850 mužů se rozhodli evakuovat tábor a mužstvo na jihovýchod do Rumunska. Byli špatně vybaveni, neměli dopravu a při všeobecném zmatku způsobeného německým Blitzkrieg, byl jejich přesun pomalý. Do 17. září vykonali cestu dlouhou asi 600 km a přišli do Podhajce, nedaleko hranice s Ukrajinou. Zde byli zajati postupujícími vojáky Sovětské armády, kteří ráno zahájili invazi do Polska.

Soviet prisoner.
Sovětský vězeň.

Arnošt and his fellow Czechoslovaks were to spend the next six months as Soviet prisoners. They were first interned at former military barracks at Kamianets-Podilskyi in the Ukraine. Later they were moved to another internment camp at Olchowce and then to the internment camp at Jarmolińce, also in the Ukraine, arriving on 6 November 1939. The conditions in these camps were harsh, food pitiful and they were subjected to inhumane treatment from their captors. That winter was to be one of the most severe of that century and the Czechoslovaks suffered many hardships. Despite the harshness of their condition the Czechoslovaks endeavoured to still celebrate Christmas; a Christmas tree with decorations was drawn on a wall and a midnight mass was held in a ruined, roofless chapel.

Arnošt a jeho kolegové Čechoslováci měli strávit příštích šest měsíců, jako sovětští zajatci. Oni byli nejprve internováni v bývalých vojenských kasárnách v Kamence Podilskyi na Ukrajině. Později byli přesunuti do jiného internačního tábora v Olchowce a pak do internačního tábora v Jarmolińce, také na Ukrajině, kam přijedou dne 6. listopadu 1939. Podmínky v těchto táborech byly tvrdé , jídlo ubohé a byly podrobeny nelidskému zacházení od svých věznitelů . Že zima byla jednou z nejzávažnějších z tohoto století a Čechoslováci trpěl mnoho těžkostí . Navzdory tvrdým podmínkám Čechoslováci se snažili slavít Vánoce ,vánoční strom s dekoracemi byla namalován na zeď a půlnoční mše se konala v troskách kaple bez střechy.

A confidential agreement was arrived at between the Soviets and the exiled Czechoslovak Government in London, regarding Czechoslovak military prisoners captured by the Soviets when they had invaded Poland.. Under its terms the Soviets would release these Czechoslovak military personnel, so they could be taken to France to join Czechoslovak units there. Arnošt’ was amongst the first batch to be released on 17 March 1940. All were thankful to be leaving their Soviet incarceration!

Na základě důvěrné dohody mezi Sověty a exilovou československou vládou v Londýně, týkající se československých vojenských zajatců Sovětskou armádou v Polsku, Sověti souhlasili s propuštěním československého vojenského personálu ze zajetí a umožnili jim odchod, aby se mohli připojit k československým vojenským jednotkám ve Francii. Arnošt byl propuštěn v první skupině 17. března 1940 a odchodu ze sovětských věznic a od svých věznitelů, nelitoval. Všichni byli rádi že opustili sovětské vězení!

This first group was transported from Jarmolińce to Odessa, a port on the Black Sea, nearly 600 km away. Here, on 19 March, they boarded the passenger liner ‘MS Svanetia’ which took them to France. Their voyage initially was to Varna and Constantinople. Here the Czechoslovak Consulate arranged transport on the ‘Adana’, a French cargo ship which took them to Beruit, arriving on the 25 March. There stay here was brief, but were required to enlist in the French Army before they could they could resumed their voyage, departing on 4 April, arriving at Alexandria on the 8 April and finally to Marseille, arriving on 14 April 1940.

Tato první skupina byla převezena z Jarmolince do téměř 600 km vzdálené Oděsy, přístavu u Černého moře. Zde se 19. března nalodili na osobní parník “MS Svanetia” který plul do Francie. Vystoupili ve Varně a v Konstantinopoli. Zde jim československý konzulát zajistil dopravu na francouzské nákladní lodi “Adana”, která připlula 25. března do Bejrútu. Kde na krátký čas zůstali, protože museli narukovat do francouzské armády, než mohli pokračovat v další cestě 4. dubna. V Alexandrii byli 8. dubna a do Marseille dorazili 14. dubna 1940.

France.
Francie.

On arrival at Marseille they were transferred to the Czechoslovak Military Depot at Agde. Arnošt’s organisational and analytical skills had already been observed by his superior officers and were the reason that he was assigned to the Military Department of the Czechoslovak National Committee at Paris. Here his role was to analyse information received from the battle fronts and produce reports for the Czechoslovak National Committee.

Československý vojenský Depot v Agde. Organizační a analytické schopnosti Arnošta jeho nadřízení vzali v úvahu a byly důvodem jeho přidělení k vojenskému odboru Československého národního výboru v Paříži. Zde bylo úkolem analyzovat informace získané z bojů na frontách a připravovat zprávy pro Československý národní výbor.

The Germans invaded France on 10 May. On 15 June, Arnošt requested a transfer back to Agde so that he could join l’armée de l’air. However, before he was able to take a combative role, France capitulated, on 22 June, and Czechoslovak airmen were released from their armée de l’air service so that they could be evacuated to England.

Němci napadli Francii 10. května 1940. Dne 15. června Arnošt požádal o převod zpět do Agde, aby se mohl stát příslušníkem l´Armée de l´Air. Ještě před zařazením do bojové sestavy a zúčastnit se bojů, Francie 22. června kapitulovala a českoslovenští letci byli propuštěni ze služby Armée de l´Air, aby mohli býti evakuováni do Anglie.

They were transported to Port Vendres, near the Spanish border. Here Arnošt,along with 234 other Czechoslovak airmen, boarded the ‘Apada’ which sailed on 24 June for England, arriving at Liverpool on 9 July.

Přemístili se do Port Vendres, poblíž španělských hranic. Zde Arnošt spolu s 234 dalšími československými letci nastoupil na loď “Apada” která 24. června vyplula do Anglie a dne 9. července připlula do Liverpoolu.

The RAF.
RAF.

Arnošt Valenta, October 1940.
Arnošt Valenta, říjen 1940

On 29 July 1940, after a short period in the Czechoslovak transit camp at Beeston Castle, Cheshire, Arnošt was accepted into the RAF Volunteer Reserve, with the rank of P/O. Because of his pre-war military experience as a telegraph operator he was selected for wireless operator training and on 2 August, sent on a course. On completing this training he was posted to the newly formed 311 Czechoslovak Squadron, which was being established at Honnington and was equipped with Welligton 1c twin-engined bombers.

Arnošt byl přijat do dobrovolnické rezervy RAF v hodnosti P/O. Vzhledem k tomu, že před válkou byl také operátorem telegrafu, byl vybrán pro bezdrátové zaškolení obsluhy a dne 2. srpna nastoupil do kurzu. Po absolvování tohoto školení nastoupil do nově vytvořené 311. československé perutě na základně Honnington, vybavené dvoumotorovými bombardovacími letouny typu Wellington 1c.

Here he crewed-up with fellow Czechoslovaks: F/Lt František Cigoš ( pilot); W/O Petr Uruba (co-pilot); P/O Jaroslav Partyk (navigator); P/O Gustav Kopal (air-gunner) and F/Lt Karel Křížek (air-gunner). The squadron then redeployed to East Wretham, the satellite airfield for Honnington. With his methodical approach, he was appointed during this period to maintain the squadrons diary. They crew made their first operational flight on 22 December 1940, a bombing raid on Ostende docks in a Wellington KX-T. Take-off was at 04:30 and they returned safely at 06:28. Later that day they were operational again with a raid on oil installations at Flushing; take-off in the KX-T was at 17:02 returning at 20:17.

Kde byl zařazen do posádky letounu složené z Čechoslováků: F/Lt František Cigoš (pilot), W/O Petr Uruba (co-pilot), P/O Jaroslav Partyk (navigátor), P/O Gustav Kopal (palubní střelec) a F/Lt Karel Křížek (palubní střelec). Peruť byla opět nasazena na východní Wretham, záložním letišti pro Honnington. Pro jeho metodický přístup byl v tomto období pověřen k vedení deníku letky. Jejich osádka byla s Wellingtonem KX-T, nasazena na první operační let 22. prosince 1940, při náletu na doky Ostende. Čas vzletu 4.30 hod. a přistání, po splnění úkolu, v 6.28 hod. Později ve stejný den se opět zúčastnili s letounem KX-T další mise na ropná zařízení v Flushing , čas vzletu 17.02, přistání 20.17.

On 2 January 1941 they bombed the railway junction at Bremen, Germany, taking off at 18:00 returning at 22:50. On 9 January, on a raid to Gelsenkirchen, they took off at 21:15, but due to poor visibility were unable to locate the target and instead diverted to bomb Duisburg. They returned at 01:35.

Dne 2.1. 1941 se účastnili mise při bombardování železničního uzlu v Brémách, v Německu. s časem vzletu vzletu 18.00 hod. a přistání v 22.50 hod.. Dne 9. ledna měli za úkol bombardovat Gelsenkirchen. Čas vzletu 21.15 hod.. K vůli špatné viditelnosti, nebyli schopni najít cíl a proto bombardovali záložní cíl Duisburg. Čas přistání 10. 1. 1941, 01.35 hod.

Captured.
Zajetí.

On the night of 5/6 February 1941 six Wellington bombers of 311 Sqn took-off for a bombing raid on the docks at Boulogne, France. One of these Wellingtons was L7842, KX-T, captained by F/Lt František Cigoš and his crew. P/O Jaroslav Partyk, the usual navigator for Cigos’s crew, was sick and unable to fly on that mission. Instead P/O Emil Bušina, a newly trained navigator took his place on his first operational flight. They took off at 18:06.

V noci z 5. na 6. února 1941, šest dvoumotorových bombardovacích letounů typu Wellington 311. perutě bombardovalo doky v Boulogne, Francie, Jedním z těchto Welingtonu byl L7842, KX-T, s kapitánem F/Lt Františkem Cigošem a jeho posádkou. P/O Jaroslav Partyk, navigátor Cigošovy posádky byl nemocný a nemohl se účastnit této mise. Nahradil jej nově vyškolený navigátor P/O Emil Bušina, pro něhož to byl první operační let. Čas vzletu 18.06 hodin.

All six Wellingtons successfully reached and bombed their target, but on the return flight P/O Bušina suffered from altitude sickness and became too ill to navigate. However, Cigoš was able to check his aircraft’s position by making regular position checks with England by radio. Then the radio malfunctioned and so the pilots had to estimate their position. By now Bušina was recovering a little and was saying that they were flying in the wrong direction. However, the Wellington was now low on fuel and Cigoš, believing that they were near Honnington, Norfolk, saw an airfield and landed.

Všech šest Wellingtonů úspěšně nalezlo a bombardovalo cíl. Při zpátečním letu P/O Bušina trpěl výškovou nemocí a nebyl při vedení letounu po trati schopen správné orientace. Velitel osádky Cigoš se snažil o správnou kontrolu polohy letounu opakovaným vyžadováním polohy pomocí rádiového spojení s Anglii. Podle údajů z Anglie se piloti snažili upřesňovat svoji polohu. Neměli však správný kurs letu na svoji základnu a letěli špatným směrem. Již měli malý zbytek paliva a Cigoš se domníval, že se již nacházejí nedaleko letiště Honnington, Norfolk v Anglii a když uviděl přistávací plochu, tak na ni přistál.

After landing, they were taxi-ing towards the airfield buildings and in the moonlight, they saw armed soldiers running towards their aircraft. But the silhouettes of the soldiers showed that they were wearing coal-scuttle shaped helmets – Germans! Instead of Honnington they had landed at Flers, a Luftwaffe airfield near Caen in Normandy.

Po přistání, při měsíčním světle pojížděli k letištní budově a když viděli ozbrojené vojáky běžící směrem k jejich letounu, podle jejich siluety poznali, že mají na sobě jiné uniformy a podle tvaru přilby to byli – Němci! Místo na letiště v Honnington přistáli v Flers, na letišti Luftwaffe poblíž Caen v Normandii.

Realising their mistake Cigoš attempted to take off but in trying to manoeuvre the Wellington around, it’s wheels became stuck in mud on the grass airfield. In these last desperate moments, Arnošt managed to destroy the aircraft’s IFF device (Identification, Friend or Foe device), which identified the aircraft, and hastily devoured the day’s secret radio code tables which were printed on rice paper. The crew now had little choice but to surrender to the Germans.

Aby napravil svoji chybu Cigoš se snažil vzlétnout, ale při manévrech s letounem uvízl na travnatém letišti v bahně. V těchto posledních zoufalých okamžicích se Arnoštovi podařilo zničit MFF zařízení letadla (identifikace vlastní nebo cizí letoun) a spěšně polykal tajné kódové tabulky pro rádiové spojení na celý den, které byly vytištěny na rýžový papír. Posádka letounu již neměla jinou možnost, než se vzdát Němcům.

Wellington KX-T at Flers Luftwaffe airfield.
Wellington KX-T na letišti Luftwaffe v Flers.

Last page of Arnošt Valenta's RAF log-book.
Poslední stránka v knize letů RAF Arnošta Valenty.

Prisoner of War.
Válečný zajatec.

For newly captured Prisoners of War, they would initially be interrogated by the German authorities who would need to know, under the terms of the Geneva Convention, basic details of their captives. Under that Convention, a captive was only required to give their name, rank and service number But the Germans always tried to obtain military information as well, and the methods used to seek that information not always in accordance with the Convention.

Pro nově zadržené válečné zajatce, které po zajetí byli vyslýcháni německými orgány, bylo důležité znát podmínky Ženevské úmluvy, jaké základní informace od zajatců mohou být požadovány. Podle této úmluvy, zajatci jsou povinní dát své jméno, hodnost a služební číslo. Němci se vždy snažili od zajatců získat vojenské informace a při výslechu pro získání odpovědi na položené otázky, používali metody, které nebyly v souladu s Úmluvou.

But for captured Czechoslovak airmen the situation was more serious. Since the German occupation of their homeland in March 1939, the Germans had declared that Czechoslovakia – now only Bohemia and Moravia since the Germans had declared Slovakia to be a ‘independent’ state – was a Reich Protectorate. The country and its citizens thus were now part of Germany and subject to German law. This meant that any Czechoslovaks fighting for the Allies were deemed to be traitors to Germany, which would result in execution for the captives and severe repercussions for their families in their homeland.

Pro zajaté československé letce byla situace vážnější. V březnu 1939, Slováci vyhlásili samostatný stát Slovensko a Němci okupovali zbytkové území Československa, Čechy a Moravu, které vyhlásili jako říšský protektorát, součást Německa. Občané žijící na tomto území podléhali německému právu. To znamenalo, že Češi a Moravané bojující na straně spojenců byli považováni za zrádce Německa. Pro tyto zajatce to nebyly standartní podmínky a závažné důsledky to mělo i pro jejich rodiny žijících v jejich vlasti.

The day after their capture they were transported to Paris and from there to the transit camp at Dulag Luft at Oberursel, near Frankfurt am Main. Here newly captured RAF airmen were held and interrogated by the Luftwaffe.

Druhý den po jejich zajetí byli převezeni do Paříže a potom do tranzitního tábora v Dulag Luft v Oberurselu, nedaleko Frankfurtu nad Mohanem. Zde nově zajaté letce RAF věznila a vyslýchala Luftwaffe.

With clearly non-English accents, Cigoš and his crew initially tried to bluff their German interrogators that they were in fact Canadian airmen. Unfortunately, due to a mistake by the RAF in the summer of 1940, all the Czechoslovak airmen accepted into the RAF at that time were allocated their Service numbers from one batch. By this time the Germans had already captured several Czechoslovak aircrew, and had identified them as Czechoslovak. When the Germans checked the Service numbers of Cigoš and his crew, they found that their Service numbers were from the same batch, and thus quickly established the true nationality of their captives.

S jasně neanglickými přízvuky se Cigoš a jeho posádka snažili blafovat německé vyšetřovatele, že jsou kanadští letci. Bohužel, chybou ze strany RAF v letě1940 bylo, že všem československým letcům byly přiděleny služební čísla z jedné šarže. Němci již do této doby zajali několik československých posádek letounů a identifikovali je jako Čechy a Moravany a tak rychle zjistili skutečnou národnost svých zajatců.

Only the determined intervention by W/Cdr Harry ‘Wings’ Day, the camp’s Senior British Officer, persuaded their Luftwaffe captors to send Cigoš and his crew to a prison camp instead of handing them over to the Gestapo.

Pouze odhodlaný zásah W/Cdr Haryho “Wings´Day, tábora britských starších důstojníků, přesvědčil své věznitele Luftwaffe, že Cigoš a jeho posádka nebyla předána gestapu a byla odeslána do zajateckého tábora.

After his capture Arnošt was initially very disappointed, as he had planned that when his operational tour was completed, that he would volunteer for pilot training.

Po zajetí byl Arnošt velice zklamaný, neboť měl v úmyslu po splnění stanovených operačních letů se dobrovolně přihlásit do výcviku pilotů.

On 15 February 1941 Cigoš and his crew were sent to Stalag Luft I at Barth, Northern Germany. The usual procedure for new PoWs arriving at a camp is that they would be questioned by the Senior British Officers team to ensure the Germans where not trying to infiltrate an informer amongst the PoWs. Following his questioning, Arnošt was advised by the British Senior Officer to keep a low profile and not to try and escape. There were concerns that should the Germans become aware of his intelligence gathering activities for Poland during the spring and summer of 1939, or if he were captured in an escape attempt and interrogated by the Germans, he would probably be handed to the Gestapo and most likely be executed. With reluctance, Arnošt accepted this and instead gave Russian classes and his lectures on Military History to fellow PoWs were always well attended. He also taught himself Chinese from books borrowed from the camp library.

Dne 15. února 1941, Cigoš a jeho posádka byli posláni do Stalag Luft I v Barth v severním Německu. Byl to obvyklý postup pro nové válečné zajatce, kteří přicházeli do tábora a byli vyslýcháni. Starší britští důstojníci je upozornili, že se Němci snaží infiltrovat mezi válečné zajatce informátory. Arnošt byl britským starším důstojníkem poučen, aby se choval nenápadně a nepokoušel se o útěk. Byly oprávněné obavy, že kdyby Němci zjistili, že chce utéci a při výsleších se dozvěděli o jeho zpravodajské činnosti na jaře 1939 pro Polsko, byl by předán gestapu a pravděpodobně popraven. Arnošt toto upozornění přijal s nechutí, ale řídil se jím. Věnoval se kursu ruštiny. Jeho přednášky pro kolegy, válečné zajatce na téma vojenské historie byly hojně navštěvovány. Sám si vypůjčoval v táborové knihovně čínské knihy, které studoval.

In late March 1942, Arnošt, or ‘Wally’ as he was usually called by his fellow PoWs, was one of a group who were transferred to Stalag Luft III at Sagan, Germany – now Żagań in western Poland – about 160 km south-east of Berlin.

Na konci března 1942 Arnošt, také nazývaný svými válečnými kolegy “Wally”, byl jedním ze skupiny, které byla převedena do Stalag Luft III v Sagan, Německo – nyní Źagaň v západním Polsku-asi 160 km jihovýchodně od Berlína.

Stalag Luft III.

Stalag Luft III was a new ‘officers only’ camp with its first compound, the east compound, being completed on 21 March 1942. Its first PoWs were RAF and Fleet Air Arm officers. Later four other compounds – centre, north, south, west were to be built. When completed the camp occupied about 60 acres and held 10,949 PoWs from the various Allied Air Forces. Each compound consisted of 15 single-storey wooden huts with each bunkroom, 3 m by 3.7 m in area, sleeping 15 men in five triple level bunks.

Stalag Luft III byl nový zajatecký tábor “jen pro důstojníky”. 21. března 1947 dokončený, jako prvý ze čtyř táborů budovaných od centra, na východní straně . Byli do něho umístěni zajatci RAF a důstojníci vícemístných letadel. Později se připravovalo vybudování dalších táborů na severu, západě a jihu. Po dokončení se tábor rozkládal asi na 60 akrech a bylo do něho umístěno 10949 zajatců z různých spojeneckých vzdušných sil. Každý tábor se skládal z 15 jednopatrových dřevěných budov a v každé místnosti o rozměrech 3x3x3.7m, bylo umístěno 15 mužů na pěti třílůžkových palandách.

The Germans believed the camp to be escape-proof as it had a number of features that would make escape extremely difficult. The sandy subsoil was a distinct yellow colour, unlike the grey surface soil and thus would be easily noticed on tunellers’ clothes or if dispersed on the ground. It was also loose and collapsible making it unstable for tunnel-building. To pick up any sounds of tunnelling activity seismograph microphones, were placed around the perimeter of the camp. All huts were built on 60 cm stilts as a further deterrent to tunnelling.

Němci byli přesvědčeni, že se z tábora nedá uniknout a to z mnoha důvodů. Písečné podloží mělo na rozdíl od šedé barvy na povrchu odlišnou žlutou barvu a proto by při budování tunelu toto lehce zjistili na oděvech a rozptýlené zemině z tunelu. Písečné podloží bylo nestabilní pro budování tunelu. Po obvodu tábora byly umístěny seismografy a mikrofony a všechny chaty byly postaveny na kůlech 60 cm nad zemí, což byl další odstrašující prostředek od tunelování.

Despite these deterrents the first successful escape – the ingenious ‘Wooden Horse’ – was achieved in October 1943 when all three escapers successfully managed to reach a neutral territory and return to England.

Navzdory všem těmto odstrašujícím opatřením se v říjnu 1943 podařil první úspěšný útěk – s nápaditým využitím švédské bedny – když se všem třem uprchlíkům podařilo dosáhnout neutrálního území a vrátit se do Anglie.

Czechoslovak RAF PoW’s at Stalag Luft III.
Českoslovenští váleční zajatci RAF v Stalag Luft III.

Early Days.
V prvních dnech.

One other early arrival at Stalag Luft III was S/Ldr Roger Bushell, a 33 year old South-African born, Cambridge-educated London barrister, who had been shot down in his Spitfire on 23 May 1940. By the time of his arrival at the camp he was already a hardened escaper with two attempts to his credit. Bushell was a determined escaper and a formidable leader. In conjunction with the Senior British Officer Gp/Cpt Harry ‘Wings’ Day, he swiftly organised an Escape Committee so that escape preparations could be investigated.

Jedním z dalších předčasných příjezdů do Stalag Luft III, byl příjezd S/Ldr Roger Bushell, ve věku 33 let, narozeného v Jihoafrické republice, absolventa Cambridgské University, povoláním advokát, který byl 23. května 1940 sestřelen ve svém letounu Spitfire. Před příchodem do tábora se již dvakrát pokusil o útěk ze zajateckého tábora. Bushell se stal přirozeným a impozantním vůdcem pro zajatce se snahou o útěk. Ve spojení s Day Senior British Officer GP/CPT Harry Wings, rychle zorganizoval útěkový výbor, tak aby mohly být zkoumány únikové možnosti a prostředky.

As previously at Barth, Arnošt continued to maintain his low profile as far as the Germans were concerned, taking part in sports, studying, giving educational lectures and perfecting his English. Within the camp a Staff College had been organised, which Arnošt attended and as a diligent student. As far as the Germans were concerned Arnošt was a model prisoner.

Stejně, jako tomu již bylo v Barth se Arnošt snažil býti Němcům nenápadným účastí na sportovních aktivitách, studiu, vzdělávacích přednáškách a zdokonalování v angličtině. Byl pilným studentem v táborové štábní akademii a Němci jej považovali za vzorného vězně.

But Arnošt was also amongst the most active Czechoslovak PoWs in the camp. He followed both German and English newspapers, listened on the camp’s secret radio, keeping track of the latest developments on the European political and military situation resulting in him being the camps authority on these subject. He was a popular speaker who gave lectures on these subjects as well as on Czechoslovak history. His ability to correctly analyse military developments during the most significant phases of the war – and correctly predict their outcome – ensured that his lectures were particularly well attended. His linguistic skills, being fluent in French, German, English, Russian as well as his native Czech, coupled with his organisational ability and intelligence experience, made him a natural choice as the Escape Committee’s Intelligence Officer.

Arnošt patřil také mezi nejaktivnější československé válečné zajatce v táboře. Sledoval německý a anglický tisk, poslouchai tajné rádio tábora, a sledoval nejnovější vývoj evropské politické a vojenské situace, což o něm bylo známo v celém táboru. Byl oblíbeným řečníkem, který přednášel na tato téma a československé dějiny. Jeho schopnosti správně analyzovat vojenský vývoj v nejvýznačnějších etapách války – správně předpovídat jejích výsledek – zajišťovaly velkou účast na jeho přednáškách. Stal se uznávaným odborníkem těchto subjektů a přednášel o nich. Hovořil plynně francouzsky, německy, anglicky, rusky, stejně dobře jako svým rodným českým jazykem. Tyto přednosti ve spojení s jeho inteligencí, organizačními schopnosti a zkušenostmi zajistily, že se stal přirozenou volbou zpravodajským důstojníkem Únikového výboru.

Czechoslovak RAF PoW’s at Stalag Luft III.
Arnošt Valenta jako válečný zajatec v Stalag Luft III.

Arnošt immediately assembled a team of fellow PoWs to be intelligence gathers; covertly watching and recording all movements of any German inside the camp. In his persona of being a model and an amiable PoW, he was, during friendly conversations with German guards or other German personnel working in the camp, discretely evaluating that person’s susceptibility and weakness to establish their potential as a suitable source of information or materials which would be of use to the Escape Committee.

Arnošt ze svých kolegů zajatců, vytvořil zpravodajský tým, který shromažďoval zprávy, sledoval a nahrával všechny pohyby Němců v táboře. V jeho osobnosti byla při rozhovorech s německými strážemi a německými pracovníky přirozená přívětivost. Důkladně se seznamoval s jejich slabostmi a náchylnostmi, které vyhodnocoval pro jejich stanovení jako potenciálního vhodného zdroje informací nebo materiálu, které by mohly být užitečnými pro útěkový výbor.

Such ‘suitable’ Germans would then be targeted by one of his team who would then work on their ‘target’ and encourage them to supply information or to procure equipment needed by the Escape Committee.

Na vytypované vhodné Němce by se zaměřili někteří z týmu a pracovali s nimi v zájmu stanoveného “cíle” a povzbuzovali je k předávání informací, nebo obstarání potřebného vybavení podle požadavků Útěkového výboru.

During casual and friendly conversation between one of the team and the German – sometimes over a cup of real coffee, or a American cigarette in the team member’s hut – useful information could be learnt from apparently innocent questions. For example: if the German mentioned forthcoming leave he would casually be asked was he going home for his leave, how was he getting there etc., and so train routes and timetables would be learnt.

V průběhu neformální a přátelské konverzace mezi jedním členem týmu a Němcem nad šálkem pravé kávy, nebo při kouření americké cigarety, člen týmu – při použití zdánlivě nevinné otázky, získal užitečné informace. Například: pokud se Němec zmínil, že pojede domů na dovolenou, jakoby mimochodem se zeptal, jak je to daleko a čím pojede atd…. a tak se seznámil s vlakovými spoji a jízdním řádem.

Other times it was a case of weakening the German. This was achieved by giving the German a friendly gift from the POWs Red Cross parcels like coffee, cocoa, chocolate, cigarettes, which were now no longer available in Germany and thus an irresistible temptation. Once a gift was accepted the German was compromised and was open to blackmail to obtain items needed by Arnošt’s team.

V jiném, případě to bylo zavázání si Němce. Toho bylo dosaženo tím, že Němec neodolal pokušení a přijal přátelský dar, který zajatci dostali od červeného kříže, jako kávu, kakao, čokoládu, cigarety, jež byly v Německu nedostatkovým zbožím. Po přijetí daru se Němec cítil ohrožen možností vydírání a tak se otevřela cesta k získávání potřebných předmětů pro Arnoštův tým.

On one occasion a camera was needed by the forgers for the documents they were producing. Arnošt innocently asked a new young German officer if he could obtain a German newspaper for him. The German was happy to oblige with this innocent request and a few days later the German came to Arnošt with the newspaper. The amiable Arnošt was overjoyed to receive it and insisted the he must reciprocate the German’s kind gesture by giving him a gift. The gift was a Red Cross food parcel. Arnošt innocently just asked that the German sign a receipt for the parcel just to keep all the Red Cross paperwork in order,which the German was happy to do. Shortly after this Arnošt asked him for a camera, the officer had little choice. Any trade with PoWs was illegal and punishment would almost certainly be sending the Russian front if his superiors were to find out.

Při jedné příležitosti bylo nutné získat fotoaparát pro padělatele vyrábějící dokumenty. Arnošt se nevinně jednoho mladého německého důstojníka zeptal, zda by pro něho mohl získat německé noviny. Němec byl šťastný, že může vyjít vstříc a splnit tuto nevinnou žádost a za několik dní přinesl Arnoštovi noviny. Milý a vždy příjemný Arnošt neskrýval před ním velikou radost, kterou mu tím udělal a trval na tom, že mu musí oplatit toto německé laskavé gesto dárkem. Dárek byl od Červeného kříže s označením příjemce balíku a to pouze z administrativních důvodů, kterého z Němců potěšil. Krátce poté jej Arnošt požádal o fotoaparát a důstojníkovi nezbývalo než mu jej poskytnout. Neboť každý obchod s válečnými zajatci byl nezákonný a pokud by to jeho nadřízení zjistili, následoval by téměř jistý trest, odeslání na ruskou frontu.

Another method was the ‘borrowing’ of documents. A German would be invited into one of the huts for a coffee and a cigarette and encouraged to make himself comfortable by taking his jacket off. After that he would be distracted and one of the PoWs would discreetly remove any documents from the jacket. After he had left the hut the German would realise that his documents were missing. He would be too scared to report this to his superiors, and would return to his friendly PoW and ask his help to find them. The understanding PoW would be sympathetic to the German’s plight and would agree to help find them. Usually after a couple of days the documents were ‘found’ and returned to the grateful German. During that time the PoW forgery team had produced copies.

With fellow Czechoslovak RAF PoW’s at Stalag Luft III, Ivo Tonder, Arnošt Valenta and Jiří Maňák.
S Kolegy, československými válečnými zajatci RAF v Stalag III, Ivo Tonder, Arnošt Valenta a Jiří Maňák.

Další metodou bylo “půjčovaní” dokumentů. Němec byl pozván do jedné chaty na kávu a cigarety. A doporučili mu, aby si udělal pohodlí a sundal si sako. Ve vhodném okamžiku a jeho rozptýlení, jeden z válečných zajatců mu nenápadně vzal ze saka dokumenty. Když Němec po opuštění chaty zjistil, že nemá dokumenty, měl příliš velký strach tuto skutečnost oznámit svým nadřízeným a vrátil se ke své sympatizující společnosti přátel a seznámil je s nepříjemnou situací, která se mu stala. Za krátký čas byly dokumenty “nalezeny” a vráceny vděčnému Němci. Během této doby POW padělali a vytvořili kopie dokumentů.

Pens and ink for the forgers, civilian buttons for the tailors who would use them to replace the usual military buttons when converting RAF jackets to a more civilian style jacket, tools for the various teams involved in tunnel construction, and German currency were amongst the many items that Arnošt and his team would obtain from their ‘tame’ Germans

Od podobně zkompromitovaných Němců, získávali pera a inkoust pro padělatele dokladů, civilní knoflíky pro krejčí, kteří je používali při přešívací úpravě stejnokrojů RAF na civilní bundy. Veškeré potřebné nářadí pro různé týmy podílejících se na výstavbě tunelů a německou měnu.

Operation Escape 200.
Operace Únik 200.

Roger Bushell, as Escape Officer, had very ambitious escape plans. He was a firm believer in that realistically the chances of an PoW escaper reaching a neutral country were very slim, but that having escaped prisoners on the loose would cause tremendous disruption to the Germans. It would involve them in considerable use of man-power to try and capture the escapers. He devised a very ambitious plan to maximize that disruption – an escape by a large number of PoWs. The plan, codenamed ‘Operation Escape 200’. was aimed at 200 PoWs escaping. In presenting his plan to the Escape Committee he declared:

Roger Bushell, důstojník připravující útěk, měl velmi ambiciózní únikové plány. Byl pevně přesvědčen o tom, že existuje reálná šance pro uprchlé zajatce, dostat se do některé z neutrálních zemí, i když jsou malé. Předpokládal, že uniknuvší vězni na útěku, by způsobili Němcům veliké problémy, protože by museli pro jejich zachycení vynaložit značné úsilí a do akce zapojit velký počet lidí. Vymyslel ambiciózní plán, jak maximalizovat tyto problémy – únikem velkého množství válečných zajatců. Plán s kódovým označením “Operace Únik 200″ byl předpokládal současné uprchnutí 200 válečných zajatců. V prezentaci jeho plánu Útěkovému výboru, prohlásil:

“Everyone here in this room is living on borrowed time. By rights we should all be dead! The only reason that God allowed us this extra ration of life is so we can make life hell for the Hun. In North Compound we are concentrating our efforts on completing and escaping through one master tunnel. No private-enterprise tunnels allowed. Three bloody deep, bloody long tunnels will be dug – Tom, Dick, and Harry.. One will succeed!”

“Každý, kdo v této místnosti žije ve vypůjčeném čase. Správně bychom měli být všichni mrtví! Jediný důvod, proč nám Bůh dovolil tento zvláštní příděl života, že musíme udělat ze života peklo Hunum. V severní části tábora, soustředíme své úsilí na dokončení jednoho z hlavních únikových tunelů. Žádné soukromé podnikání při stavbě tunelů není povoleno. Vykopou tři zatraceně hluboké a dlouhé tunely – Tom, Dick a Harry ….Jeden se podaří!”

‘Tom’ was started in the hallway of hut 123. ‘Dick’ from the drain sump in the washroom in hut 122 and ‘Harry’ under the stove in hut 104. In each case the tunnellers were having to chip through a masonry plinth on which the huts were raised by 60 cm. Then they were into the sandy soil and dug down 30 ft.At that depth they started to dig horizontally in the direction of the perimeter trees. In each case the tunnel was projected to be about 100mtrs long. The sandy soil dictated that the tunnels were shored up with wood; bed boards were just the right length. Tunnelling was dangerous and as the tunnels got longer they were supplied with lighting and ventilation. Sand removal in the tunnel became a problem, but with ingenuity were overcome.

Stavba tunelu “Tom” byla zahájena v chodbě chaty 123. Dick z odtokové jímky v umývárně v chatě 122 a “Harryho”, pod kamnama v chatě 104. V každém případě musely tuneláři tunely dělat přes zdivo soklu vysokém 60 cm, na němž byly chaty postaveny. Následovala písčitá půda, v níž se kopalo do hloubky 30ft a v této hloubce začali kopat vodorovně ve směru obvodu stromů do vzdálenosti nejméně 100 m. Písčitá půda byla nebezpečná a vyžadovala zajištění dřevěnými podpěrami a deskami z postelí se správnou délkou. Tunelování bylo nebezpečné a proto tunely byly osvětleny a větrány ventilací. Odstraňování písku z tunelu bylo problematické, ale vynalézavě byly překonávány.

The simultaneous construction of three tunnels was a huge logistical undertaking with some 230 tons of yellow sand had to be ‘lost’ after it had been dug- ut of the tunnels. Each tunnel was 2 ft wide and 2 ft high (the length of a bed board) and each yard of tunnel dug yielded approximately 1 ton of sand which needed to be dispersed around the camp.

Současná výstavba tří tunelů byl obrovský logistický podnik, neboť muselo být uklizeno z tunelu přibližně 230 tun žlutého písku. Každý tunel byl 2 stopy široký a 2 stopy vysoký (délka desky postele). a z každého metru délky vykopaného tunelu byla vytěžena 1 tuna písku, který musel být rozptýlen po celém táboře.

Bushell’s orderly and disciplined approach harnessed the skills of those in the camp and focused them on these tunnels. No other tunnelling activities were permitted. More than 600 prisoners were involved in the logistics of the plan, either as tunnellers, sand disposers, tailors, forgers, intelligence and security. In addition to Arnošt, amongst them were other Czechoslovaks including Bedřich Dvořák, František Cigoš, and Václav Kilián who worked in the tailor workshop, while Ivo Tonder, with his slight build was a natural and very enthusiastic tunneller.

Řádný a disciplinovaný Bushellův přístup umožnil využívání dovedností všech zúčastněných vězňů v táboře a zaměřil je na budování tunelů. Žádné další tunelářské aktivity nebyly povoleny. Více než 600 vězňů bylo zapojeno do logistického plánu, a to buď jako tuneláři, drtiče písku, krejčí, padělatelé, zpravodajce a zajišťující bezpečnost. Kromě Arnošta, mezi nimi byli další Čechoslováci, včetně Bedřicha Dvořáka, Františka Cigoše a Václava Kiliána, který pracoval v krejčovské dílně, zatímco Ivo Tonder, se svojí drobnou postavou, byl přirozeným a velmi nadšeným tunelářem.

They had setbacks. In June 1943, tunnelling on ‘Dick’ had to be aborted as the Germans started to clear the woodlands where the tunnel would exit and began to build the Southern compound there. Instead ‘Dick’ was used as a storage and workshop area for the escape team. During the summer, one of men disposing tunnel sand in the camp’s compound made a costly mistake by leaving traces of the yellow sand on the ground. This alerted the Germans that tunnelling was taking place and they made vigorous searches in the camp; on 8 September they discovered ‘Tom’. It was just 20 mtrs short of its planned exit point. Bushell ordered an immediate cessation of tunnelling activity so as to mislead the Germans into thinking that there had been only one tunnel.

Měli také nezdary. V červnu 1943, muselo být přerušeno tunelování “Dick,” protože Němci začali čistit lesy v místech, kde měl tunel končit a začali tam budovat jižní část tábora. Místo toho, “Dick” byl používán jako sklad, dílny a prostor pro únikový tým. Během léta jeden z mužů, kteří umisťovali písek z tunelu v prostoru tábora se dopustil vážné chyby tím, že zanechal stopy žlutého písku na zemi. Toto upozornilo Němce, že se v táboře provádí tunelování a zahájili intenzivní vyhledávání. Dne 8. září objevili tunel “Tom”. Bylo to pouhých 20 m od plánovaného vyústění tunelu. Bushell nařídil okamžité zastavení činnosti tunelování, aby tak oklamal Němce a oni se domnívali, že jde pouze o jeden tunel.

A view in 'Harry'.
Pohled na vozík u tunelu 'Harry'.

After a cooling-off period, tunnelling on ‘Harry’ resumed – with vigour. In January 1944; their most successful day, their digging accomplished 14 ft. As snow was now on the ground, sand dug from ‘Harry’ was now placed in ‘Dick’

Po uklidnění situace, byly práce s elánem obnoveny na tunelování “Harryho”. V lednu 1944, měli nejúspěšnější den, kdy při zasněžené zemi vykopali za jeden den 14 stop tunelu. Vykopaný písek byl umístěn v tunelu “Dick”.

‘Harry’ was completed on 14 March 1944. The next moonless night was on the 23, 24 and 25th March, with the camp meteorologists forecasting that the weather that night would be ‘reasonable’

“Harry” byl dokončen 14. března 1944. Další bezměsíčné noci nastanou 23. 24. a 25. března a meteorologové předpovídali, že počasí bude “rozumné”.

Velký útěk, tunel 'Harry'.

The Escape.
Útěk.

The Escape Committee selected 25 escapers; these were to be first out of ‘Tom’ as they were considered to have the best chance of successfully getting out of Germany. They were generally fluent in French or German and be able to reasonably blend in as foreign workers as they travelled, by train, across Germany. The mainline railway station was at Sagan, about a mile away from the camp, but less than 50% chose to travel by train fearing that it was too risky. Instead they would walk south by night, and try and reach the Swiss border. The other 175 escapers were selected by their names being picked out of a hat.

Útěkový výbor se skládal z 25 zvolených členů, kteří měli jako první utéci tunelem “Tom”, neboť se předpokládalo, že tak budou mít nejlepší šanci úspěšně se dostat z Německa. Všichni plynně hovořili francouzsky a německy a byli schopni přirozeně splynout se zahraničními pracovníky, kterých bylo v Německu mnoho. Hlavní železniční stanicí byla Sagan, asi kilometr do tábora. Ale méně než 50% útěkářů se rozhodlo cestovat vlakem, neboť se obávali, že by to bylo příliš riskantní. Místo toho chtěli v noci jít jižním směrem na švýcarskou hranici. Ostatních 175 uprchlíků bylo vybráno podle jména losováním z klobouku.

Usually the escapers would travel in pairs or singly. Arnošt teamed up with Henry ‘Johnny’ Marshall, a fervent tunneller and they were allocated 2nd and 3rd place in the queue to escape. Bushell had teamed up with Bernard Scheidhauer, a Free French pilot and together were 4th and 5th in the queue.

Obvykle uprchlící cestovali v párech nebo jednotlivě. Arnošt se spojil s Henrym ´Johnny´Marshallem, zaníceným tunelářem a bylo jim přiděleno druhé a třetí pořadí útěku. Bushell se spojil s Bernardem Scheidhauerem, pilotem svobodných Francouzů a měli přidělené 4. a 5. pořadí.

Arnošt and ‘Johnny’ Marshall planned to travel north to Gdansk, a shipping port on the Baltic coast of Poland. From here they would try and smuggle themselves aboard a neutral ship which would take them to Sweden. Their forged documents where in the names of Müller (Arnošt) a German architect, whilst Marshall was Rougier, a French entrepreneur, and the story was that they were making an important business trip to Gdansk.

Arnošt a ´Johnny´ Marshall měli v plánu cestovat do Gdaňského přístavu na pobřeží Baltského moře v Polsku, kde se chtěli propašovat na neutrální loď, kterou by se dostali do Švédska. V jejich padělaných dokumentech byla uvedena jména Müller (Arnošt), německý architekt a Marshall Rougier, francouzský podnikatel a že jsou na důležité služební cestě do Gdaňska.

Stalag Luft III watch-tower and German guards.
Stalag Luft III. Strážní věž německé hlídky.

At about 10:00 pm on the night of the escape. Leslie ‘Johnny’ Bull, a tuneller, dug the final part of the exit shaft and broke through to the surface. On looking out was he shocked to see that the tunnel was short of the tree-line by some 20 ft, within sight of one of the German watch-towers and still not clear of the perimeter floodlights. With hasty ingenuity, a makeshift signalling system was set up and the problem was overcome and the escapers started to leave the tunnel but at a much slower pace than had been originally planned because the tunnel exit was not hidden amongst the trees.

V noci stanovené pro útěk, asi v 22.00 hod., Leslie ´Johny´Bull, tunelář, kopal polední část výstupu a když tunel prorazil na povrch, byl šokovaný tím co uviděl. Tunel byl krátký a od stromu vzdálený asi 20 ft, na dohled z jedné ze strážních věží a stále nebylo jasné, kde je obvodový světlomet. S ukvapenou vynalézavostí, byl tunel provizorně prodloužen a problém byl překonán. Uprchlíci začali opouštět tunel, ale mnohem pomalejším tempem, než bylo původně plánováno, neboť výstup z tunelu nebyl skrytý mezi stromy.

At around 02:00 air-raid sirens started as the RAF were commencing an air raid on Berlin. All the camp lights and floodlights were switched-off. This gave the escapers an ideal opportunity to rapidly exit the tunnel, however the air raid was shortly to have dire consequences for them.

Ve 2.00 hod. v celém táboře se rozezněly protiletecké sirény, neboť RAF zahájila nálet na Berlín. Všechna táborová světla a světlomety byly vypnuté. To uprchlíkům poskytlo ideální příležitost k rychlému opuštění tunelu, ale nálet měl mít brzy katastrofální následky také pro ně.

With their luggage it was taking each escaper around ten minutes to travel through and exit the tunnel, and despite the advantage gained by the air raid the escape was progressing slowly. It was evident by 4 am that it would be impossible for all 200 airmen to escape and so the controller in hut 104 decided that they would close the tunnel at 5 am with the 87th escaper being the last. Despite these setbacks 76 airmen managed to travel through the tunnel and get away from the camp. At around 4.55am, a shot was heard at the tunnel exit. S/Ldr Leonard Trent VC, the 77th escaper had just exited the tunnel and was heading for the tree-line when he was seen by a guard who fired his rifle. Trent was not hit and immediately surrendered and the escape was over.

Každému uprchlíkovi se zavazadlem trvala cesta tunelem asi 10 minut a i přes výhody, které jim poskytl nálet, byl útěk velice pomalý. Ve 4 hodiny ráno již bylo zřejmé, že je nemožné, aby se všem 200 letcům podařilo uniknout a tak regulátor v chatě 104 rozhodl, že po posledním 87. uprchlém vězni se v 5 hodin ráno tunel uzavře. Přes tyto překážky se podařilo tunelem uniknout a vzdálit se od tábora 76 letcům. Kolem 4.55 hod. byl slyšet u výjezdu z tunelu výstřel. S/Ldr Leonard Trent VC, 77 vystoupil z tunelu a byl na cestě ke stanovenému stromu, když jej uviděl strážný a vystřelil ze své pušky. Trent nebyl zasažen, okamžitě se vzdal a útěk tím skončil.

Apart from Arnošt, two other Czechoslovaks; Ivo Tonder and Bedřich Dvořák, were amongst the 76 who escaped. S/Ldr Thomas Kirby-Green, an Englishman who had served with 311 Sqn (Czechoslovak) was also one of the 76.

Kromě Arnošta a dvou dalších Čechoslováků se Ivo Tonderovi a Bedřichovi Dvořákovi ze 76 unikajících tunelem útěk podařil. Útěk ze 76, se také podařil S/Ldr. Thomasu Kirby-Green, Angličanovi, který sloužil u 311. perutě (československé).

Out of the Camp.
Z tábora.

With the escape being delayed, by the time Marshall and Arnošt had exited the tunnel, made their way through the trees and walked the mile to Sagan railway station, they were already behind schedule. By now the air raid sirens had already started and a ticket inspector stopped them entering the station, telling them to go to the air raid shelter instead. Despite Arnošt’s pleading that they had a train to catch, the ticket inspector refused to let them into the station. They missed their train and their escape plan had been compromised. The next train they could catch would be at 01:00 but this would arrive too late for their 03:00 train connection to Gdansk.

Při opožděném útěku, po vystoupení z tunelu mezi stromy, Marshall a Arnošt šli míli na vlakové nádraží v Saganu, kam přišli se zpožděním v době, kdy se rozezněly sirény ohlašující nálet. Před vstupem na stanici je zastavil revizor a řekl jim, aby šli ven a schovali se do úkrytu. Ani přes Arnoštovi námitky, že potřebují stihnout vlak, je do stanice nevpustil. Vlak jim ujel a únikový plán byl ohrožen. Další vlak jel až za jednu hodinu, ale tím by již nestihli přípoj vlaku ve tři hodiny do Gdaňska.

Sagan railway station.
Vlakové nádraží v Saganu.

As Marshall’s German was poor and fearing the possibility that escape would soon be discovered, with the station being telephoned and warned to look out for escapers, they decided not to risk lingering at the station. Instead they left the station and discussed what alternative options they had. As they left they saw other escapers, who had also been unable to enter the station, having discussions about revising their escape plans.

S ohledem na Marshallovu nedokonalou německou výslovnost. Z obavy, že by se tím mohl prozradit jejich útěk a také bylo nebezpečí, že by ze stanice mohli telefonicky na ně upozornit jako na uprchlíky, rozhodli se, že nebudou riskovat dalším setrváním na stanici a stanici opustili. Potom projednávali další alternativní možnosti, které měli. Když odcházeli, viděli ostatní uprchlíky, kteří také chtěli vstoupit do stanice, jak diskutují o revizi svých únikových plánů.

Reluctantly Marshall and Arnošt realised that it would be too risky to return to the station. Instead Arnošt suggested walking to the Czechoslovak border which was about 120 km away. They started walking south, along a snow-covered road, but as the road went just west of the camp, they decided to go avoid the road and go across the fields instead. However the snow and mud soon forced them back onto the road so that they could resume their journey. Just before dawn, on the 25 March, they had reached the Breslau-Berlin autobahn, about 20 km from the camp, crossed over it and hid deep in the forest until nightfall.

Ač neradi si Marshall a Arnošt uvědomovali, že návrat na stanici by byl příliš riskantním a Arnošt navrhl chůzi směrem na československou hranici, vzdálenou asi 120 kilometrů. Vydali se na cestu po zasněžené vozovce na jih. Cesta posléze směřovala na západ od tábora a tak se rozhodli sejít s cesty a přejít přes pole. Pro velké bláto a sníh, nemohli pokračovat v chůzi a byli nuceni vrátit se zpět na silnici. Těsně před svítáním dorazili do Breslau k dálnici na Berlín, asi 20 km od tábora. Zamířili do lesa a až do setmění se schovali v hlubokém v lese.

That night they resumed their walk south until dawn, again hiding in the forest during the day. That evening they continued their journey. Near the village of Kolfurtu, now Węgliniec about 40 km from Sagan, three German soldiers emerged unexpectedly from the trees and pointed their guns at them.

Další noc až do rána pokračovali v chůzi a ve dne se opět schovali v lese. Večer pokračovali v cestě. Nedaleko vesnice Kolfurtu, nyní Wegliniec, asi 40 km od Saganu se nečekaně vynořili mezi stromy ozbrojení němečtí vojáci a namířili na ně zbraně.

Caught totally by surprise Arnošt and Marshall tried to bluff their way out. Arnošt could speak the local German dialect fluently and his forged papers were excellent (after the war ended it was learnt that Arnošt’s false documents had been so good that not even the Gestapo had been able to detect that they were forgeries). Whilst Arnošt was doing all the talking, Marshall was remaining quiet. Before Arnošt could explain why ‘Müller and Rougier’ were walking near the village at night, the Germans became suspicious of Marshall and started to ask him questions. Whilst Marshall’s German was poor, he spoke reasonable French and tried to pretend he was French. Unfortunately one of the Germans spoke the language better than him.

I přes velké překvapení se Arnošt s Marshallem snažili blafovat o jejich cestě. Arnošt mluvil plynule místním německým dialektem a jeho doklady byly vynikající (po skončení války bylo zjištěno, že ani gestapo nebylo schopné rozpoznat, že to jsou padělky). Zatímco Arnošt se snažil hodně mluvit, Marshall ztrácel klid a vložil se také do řeči při Arnoštovým zdůvodňování , proč se “Müller a Rougier” v noci nacházejí u obce. Přitom se jednomu z Němců stal podezřelým a začal mu klást otázky. Marshallova němčina byla špatná, proto začal hovořit francouzsky a předstíral, že je Francouz. Ještě předtím, než mohli vysvětlit, proč “Müller a Rougier” se v noci pohybovali v blízkosti obce, Marshall při předstírání, že je Francouz, byl odhalen. Bohužel jeden z Němců mluvil francouzským jazykem lépe než on.

They were arrested and taken by car to the police station at Kolfurtu, where 19 other escapers were already being held. The following morning they all loaded onto a lorry and taken to a detention centre at Görlitz for further questioning. On arrival they found that other cells contained numerous others who had also been captured after the escape. During the day more escapers arrived, finally reaching a total of 36.

Byli zatčeni a přepraveni automobilem na policejní stanici v Korfurtu, kde již bylo zatčeno dalších 19 uprchlíků. Druhý den ráno je všechny odvezli do detenčního centra v Görlitz k dalšímu výslechu. Po příjezdu zjistili, že v dalších celách se nachází mnoho uprchlíků zatčených při útěku. Během dne přivezli opět další uprchlíky a jejich konečný stav dosáhl počtu 36.

The arrival of Arnošt and Marshall was a big blow for the other escapers there, as these two had been amongst the very first to leave the tunnel and by going by train were regarded as having the best chance of reaching freedom.

Příchod Arnošta a Marshalla, byl pro ostatní uprchlíky velkou ranou a překvapením. Tito dva jako první opustili tunel a měli cestovat vlakem, což byl způsob útěku považovaný za největší možnou šanci k dosažení svobody.

The Gestapo.
Gestapo.

At the Görlitz detention centre all the escapers were subjected to interrogations by the Gestapo and then returned to their cells. When Arnost returned from the first of his interviews he was grim and told his fellow escapers that he expected that captured Polish and Czechoslovak officers would be subjected to a rough time during their interrogations. After another interrogation he mentioned that he had been told that he would never escape again. More newly captured escapers were still arriving.

V záchytném centru Görlitz byli všichni uprchlíci podrobeni výslechu gestapem a potom se vrátili do svých cel. Přitom přicházeli další zadržení uprchlíci. Když se Arnošt vrátil výslechu byl zachmuřený a svým kolegům uprchlíkům řekl, že očekává, že při útěku zachycení čeští a polští důstojníci, budou vystaveni těžkému období svých výslechů. Dále uvedl, že mu bylo řečeno, že on by nikdy neunikl. Přitom přicházeli další zadržení uprchlíci.

On 31 March, F/Lt Arnošt Valenta along with Pole F/O Wlodzimierz Kolanowski, Britons F/Lt Charles Hall, F/Lt Brian Evans, F/O Robert ‘Bob’ Stewart, F/Lt Cyril Swain and Canadians F/Lt George McGill, F/Lt Patrick Langford, F/Lt Edgar Humphreys and F/O Henry ‘Hank’ Birkland were loaded onto a army truck. Accompanied by an escort of cars, they were driven away, under the command of Kriminal Obersekretaer E. Lux, who had received his instructions from Oberreigierungsrat Wilhelm Scharpwinkel, Gestapo, Chief at Breslau

Dne 31. března, F/Lt Arnošt Valenta s Polákem F/O Wlodzimierz Kolanovski a Angličany F/Lt Charles Hall, F/Lt Brian Evans, F/O Robert “Bob” Stewart, F/Lt Cyril Swain, Kanaďany F/Lt George McGill, F/Lt Patrick Langford, F/Lt Edgar Humphreys a F/O Henry “Hank” Brikland dostali od Obersekretae E. Luxe příkaz nastoupit s doprovodem eskorty na korbu nákladního automobilu. E. Lux tyto pokyny přijal od Oberregierungsrat Wilhelma Scharpeinkela, šefa gestapa v Breslau.

To the escapers remaining at Görlitz it was assumed that the ten were being returned to Sagan. Unbeknown to them, an enraged Hitler had ordered that all of the captured escapers were to be shot. Only after Gestapo Chief Heinrich Himmler convinced him that this would irreparably damage Germany’s relations with neutral countries, Hitler rescinded his order and compromised, directing that only 50 be executed.

Ostatní uprchlíci zůstali v Görlitz a domnívali se, že deset z nich Němci odvezli zpět do tábora Sagan. Když se o úniku dozvěděl Hitler, rozzuřil se a nařídil, že všichni zachycení uprchlíci musí být zastřeleni. Teprve poté, když mu šéf gestapa Heinrich Himmler vysvětlil a přesvědčil jej, že by to nenapravitelně poškodilo vztahy Německa s neutrálními zeměmi, Hitler odvolal svůj rozkaz a dal příkaz k zastřelení pouze 50 uprchlíků.

The ten were never seen alive again. On the road between Görlitz and Sagan, near the intersection of the Berlin-Breslau autobahn, the convoy stopped along the forest road and the ten PoWs were told to relieve themselves in the adjacent field. Emerging from the cars numerous Gestapo men also went into the field and executed the ten PoWs.

Nikoho z uprchlíků, kteří nastoupili na korbu nákladního automobilu, již nikdo nikdy neviděl na živu. Na silnici mezi Görlitz a Sagan, v blízkosti křižovatky dálnice Berlín – Breslau, konvoj zastavil na lesní cestě a zajatcům bylo řečeno, aby si šli ulevit v přilehlé oblasti. Spolu s nimi také do pole odcházeli příslušníci gestapa a zastřelili všech deset válečných zajatců.

The ten bodies were then loaded onto the truck and driven to the crematorium at Legnica. The staff at the crematorium were instructed that there was to be no record kept of these ten cremations.

Deset těl bylo potom naloženo na korbu nákladního automobilu a odvezeno do Krematoria v Legnici. Personál krematoria dostal příkaz, že nesmí být o těchto deseti kremacích vedeny žádné záznamy a musí mlčet.

Arnošt Valenta had become the only Czechoslovak RAF prisoner of war in WW2, to die in German captivity.

Arnošt Valenta byl jediným československým RAF válečným zajatcem v 2. světové válce, který zemřel v německém zajetí.

Arnošt Valenta’s RAF identity tags.
Arnošt Valenta, identifikační štítek RAF.

From a German viewpoint the three Czechoslovak escapers – Arnošt, Dvorak, and Tonder – were ‘traitors’ to Germany. Yet paradoxically Valenta was not executed because he was a Czechoslovak but because of his participation in the escape. In contrast, Dvorak, and Tonder were to be the only non-British who were captured and not executed. Instead they were to be sent to Prague to be tried for high treason in Court, where a guilty verdict would have resulted in their execution. Due to the intervention of the Red Cross, the trial of Czechoslovak RAF PoWs was suspended until after the war. With other Czechoslovak RAF PoWs they were then held at Coldiz from where they were liberated by the US Army in April 1945.

Z německého pohledu tři českoslovenští uprchlíci – Arnošt, Dvořák a Tonder – byli “zrádci” Německa. Přesto Arnošta Valentu, Němci nepovažovali za Čecha, který zradil Německo, a jako utečenec ze zajateckého tábora, byl zastřelen. V kontrastu Dvořák a Tonder jako jediní, nebyli považováni za Angličany, ale ,jako Češi “zrádci” Německa, kteří byli zajati a nebyli zastřeleni. Místo toho měli být převezeny do Prahy, a soudem obviněni a odsouzeni za velezradu k trestu smrti. Vzhledem k zásahu Červeného kříže, soud s válečnými zajatci, kteří byli v československé RAF, bylo pozastaveno až do doby po vítězství Německa ve druhé světové válce. Ostatní českoslovenští váleční zajatci z RAF byli vězněni v Coldiz, až do doby osvobození americkou armádou v roce 1945.

S/Ldr Thomas Kirby-Green, the English RAF officer who had served with 311 Sqn, escaping with F/O Gordon Kidder, a Canadian, were captured near Zlin, Czechoslovakia, after Gestapo interrogations both were taken on 28 March by two Gestapo cars to Ostrava, Czechoslovakia. Near Frydek, about 10km from Ostrava, the cars stopped and Kirby-Green and Kidder were instructed to get out of the car to relieve themselves. Whilst outside, both were murdered from behind by the Gestapo, their bodies then taken for cremation.

S/Ldr Thomas Kirby -Green, důstojník anglické RAF, který sloužil u 311. perutě, unikl s F/O Gordon Kidder, kanadský, a byli chyceni u Zlína, Protektorát Čechy a Morava, dříve Československo. Po výslechu gestapem, 28. března byli eskortováni dvěma vozidly gestapa v Ostravě, Protektorát Čechy a Morava. Nedaleko Frýdku auta zastavila a Kirby-Green a Kidder dostali pokyn, aby vystoupili z auta a ulevili si. Po vystoupení z auta, byli gestapem oba zezadu zavražděni. Jejich těla pak odvezli do krematoria.

Post WW2.
Po druhé světové válce.

After the end of the war, the urns of the 50 murdered RAF escapers, held at Sagan, were transferred to the Commonwealth War Graves Commission section at the Old Garrison Cemetery, Poznan, Poland. There Arnošt’s urn was re-interred at grave 9. A.

Po skončení války, bylo 50 uren s ostatky zavražděných uprchlíků RAF ze Sagan, převezeny a pohřbeny do sekce hrobů Commonwealth War Graves, na starém vojenském hřbitově v Poznani, Polsko. Arnoštova urna byla uložena do hrobu č. 9 A.

He was promoted ‘in memorium’ in 1947 from the Czechoslovak Air Force rank of nadporučík (F/O) to štábní kapitán (Sqd/Ldr). In 1991, following the ‘Velvet Revolution’ he was promoted to the rank of plukovník (Group Captain).

V roce 1947 byl Arnošt povýšen in memoriam z nadporučíka československého letectva (F/O) na štábního kapitána (SQD/Ldr). V roce 1991 po “sametové revoluci”, byl povýšen do hodnosti Plukovník (Group Captain).

Posthumously he was awarded the awarded the Válečný kříž 1939, Za zásluhy I. st and the Pamětní medailí čs. zahraniční armády (se štítky F a VB). In 1946 he was awarded the Vojenský rád Za svoboda (zlatá hvězda), which was established that year and became one of only a handful of Czechoslovak airmen to be awarded this high honour.

Byl mu in memoriam udělen Válečný Kříž 1939, medaile Za zásluhy I. st. a Pamětní medaile Československé Zahraniční armády (se štítky F a VB). V roce 1946 mu byl udělen Vojenský Řád Za Svobodu (Zlatá hvězda), který byl zaveden v tomto roce a Arnošt se stal jedním z mála československých letců, kterému byl udělen.

Medals.
Medaile.

Válečný kříž 1939
Za chrabrost (1941)
Za zásluhy I. st.
Pamětní medaile čs. zahraniční armády (se štítky F a VB)
Vojenský Řád Za svobodu (zlatá hvězda).

Memorials.
Památníky.

On 22 July 1973 a memorial plaque was unveiled at the Svébohov Municipal Office:

Dne 22.července 1973 mu byla odhalena Obecním úřadem v obci Svébohov, pamětní deska :

To commemorate the 100th anniversary of his birth, a memorial stone, by the memorial plaque, was unveiled on 8 September 2012 :

U příležitosti 100. výročí narození, mu byl postaven pamětní kámen a 8. září 2012, odhalena pamětní deska :

a delegation from Svébohov, his birthplace, went to the Poznam cemetery to lay a wreath by his grave:

Delegace z obce Svébohov, jeho rodiště, na hřbitově v Poznani, položila věnec na hrob:

and a commemorative stamps was issued by the Czech Post Office:

a Českou poštou mu bylo vydáno pamětní razítko :

In the Černý Most district of Prague 9 a street is named after him:

Ve čtvrti Černý Most v Praze 9, je jeho jménem nazvaná ulice:

He is also commemorated at a memorial commemorating the 50 murdered RAF officers at the site of Stalag Luft III, Sagan:

Jeho památka spolu s památníkem 50 důstojníků RAF zavražděných v Stalag Luft III. Sagan, byly připomenuty na internetových stránkách :

and also on a Memorial plaque in the museum at that site:

a připomíná je také pamětní deska umístěna v Muzeu :

To commemorate The Great Escape at the Stalag Luft III site, the route of the tunnel ‘Harry’ is marked. Along its length commemoration stones are laid which are inscribed with the names of the 76 RAF airmen who made their escape through it on the night of 24/25 March 1944. The names of the 50 murdered RAF officers are marked in black :

Kde je popsán Velký útěk z tábora Stalag Luft III. (The Great Escape Stalag Luft III a na stránkách je vyznačena trasa tunelu “Harry”. Spolu s informační a komunikační technologií, jsou položeny vzpomínkové kameny na nichž jsou jména 76 letců RAF, kteří v noci z 24. na 25. března 1944, tímto tunelem utíkali z tábora. Jména 50 zavražděných důstojníků RAF, jsou označena černou barvou:

A remembrance tribute to the 50 murdered RAF officers is also at the RAF Museum, Hendon, London :

Vzpomínkový hold 50 zavražděným důstojníkům RAF, je také v muzeu RAF, Hendon, v Londýně :

Aftermath of The Great Escape.
Následky Velkého útěku.

Three of the 76 escapers, Per Bergsland , Jens Müller, both Norwegians and Bram van der Stok, a Dutchman, successfully reached neutral countries and freedom.

Tři z 76 uprchlíků, Norové, Petr Bergsland, Jens Müller a Holanďan Bram van der Stok, se úspěšně dostali do neutrální země, kde získali svobodu.

In the aftermath of the escape, the camp commandant, Fritz von Lindeiner, was removed and court-martialled by the Gestapo for not preventing the escape. His successor, Oberst Braune, equally shocked by the Gestapo executions, discretely permitted the prisoners to build a memorial to their memory and to hold the 50 urns.

V důsledku útěku byl velitel tábora, Fritz von Lindeiner zbaven funkce a souzen vojenským soudem za to, že nezabránil útěku. Jeho nástupce, Oberst Braune byl šokován popravami provedených gestapem a vězňům diskrétně povolil postavit padesáti popraveným spoluvězňům pomník a na památku uchovat jejich urny.

The urns of 50 of the 76 escapers were returned to Stalag Luft III, the Senior British Officer being advised that all had been ‘shot whilst trying to escape’. The urns were initially held at the memorial. After the war the urns were interred at the CWGC cemetery at Poznam.

Do Stalag Luft III, se vrátili žijící uprchlíci a 50 uren bylo doporučeno aby starší britský důstojník a všichni “při pokusu o útěk byli zastřeleni”.Urny byly uloženy u památníku. Po válce byly urny pohřbeny na hřbitově v CWGC v Poznani.

Seventeen of the escapers were returned to Stalag Luft III. Two Czechoslovaks, Bedřich Dvořák and Ivo Tonder, were went to Colditz to be tried for high-treason, along with other Czechoslovak RAF PoWs. The remaining four escapers were sent to Sachsenhausen concentration camp. All 23 survived the war. ‘Johnny’ Marshall, Arnošt’s escape companion was one of the four sent to Sachsenhausen.

Sedmnáct uprchlíků se vrátilo do Stalag Luft III. Dva Čechoslováci, Bedřich Dvořák a Ivo Tonder, byli spolu s dalšími československými válečným zajatci RAF v Colditz souzeni za vlastizradu. Zbývající 4 uprchlíci byli posláni do koncentračního tábora Sachsenhausen. Všichni z těchto 23 uprchlíků přežili válku. Johny “Marshall”, Arnoštův společník při útěku byl jedním ze 4, kteří byli posláni do koncentračního tábora Sachsenhausen.

Some 5 million Germans were involved in trying to re-capture the 76 escapers.

Do akce pro zachycení 76 uprchlíků, bylo zapojeno asi 5 milionů Němců.

Upon learning of the murders, the British government was incensed and the killing of the 50 was among the war crimes charged at Nuremburg after the war.

Odhalení těchto vražd britskou vládu rozlobilo a zavraždění 50. utečenců, bylo zařazeno do válečných zločinů při účtování s německými zločinci v Norimberku.

Kriminal Obersekretaer E. Lux who murdered 27 of the 50 escapers was killed in the fighting at Breslau at the end of the war. His superior, Oberreigierungsrat Wilhelm Scharpwinkel was captured alive by the Russians. After considerable delays, British investigators of The Great Escape murders were able to interview him, under Russian supervision. Subsequently the Russians refused to release him to the British so that he could be tried for his involvement in the murders. Instead, with the complicity of the Russian authorities, he lived on, working for their security services.

Kriminální Obersekretaer E. Lux, který zavraždil 27 z 50 zavražděných útěkářů, byl na konci války zabit v bojích u Vratislavi. Jeho nadřízený Oberreigierungsrat Wilhelm Scharpwinkel byl živý zajat Rusy. Až po velmi dlouhé době, bylo pod ruskou kontrolou povoleno britským vyšetřovatelům vražd The Great Escape (Velkého útěku), jej vyslechnout. Následně Rusové odmítli jej předat Britům, aby mohl býti souzen za jeho účast na vraždách. Místo toho se spoluúčastí ruských úřadů, žil svobodně a pracoval v bezpečnostních službách.




Posted in 311 Sqd, Biography, POW | 4 Comments

The Wing – at the National Battle of Britain Memorial – the story so far……


Křídlo – na Památníku Bitvy o Británii – jak na něm pokračují práce ……..

The National Battle of Britain Memorial, at Capel le Ferne, Kent, England where the 2941 Allied Battle of Britain pilots – ‘The Few’ are commemorated.

Národní památník bitvy o Británii, v Capel le Ferne, Kent, Anglie, který připomíná 2941 spojeneckých pilotů RAF, kteří svedli bitvu o Británii.

Their names are engraved on the Christopher Foxley-Norris Memorial Wall. Amongst their numbers are the 88 Czechoslovak RAF pilots who flew in that vital battle.

Jejich jména jsou vyryta na Christopher Foxley-Noris, zdi památníku. Mezi nimi je 88 jmen československých pilotů RAF, kteří létali a bojovali v této životně důležité bitvě.

The Battle of Britain Memorial Trust have for some years been fund-raising for a ambitious, and eye-catching visitors centre – The Wing – at the Capel-le-Ferne site.

Battle of Britain Memorial Trust, po několik roků získával finanční prostředky pro ambiciózní návštěvníky vyhledávané centrum – Křídla – v Capel-le Ferne.

The Wing is in the shape of a Spitfire wing, complete with its distinctive dihedral upswept appearance. The central ‘cockpit’ will include an open balcony offering suburb views of the sites Pilots Memorial and beyond to the English Channel and France.

Křídlo bude ve tvaru křídla Spitfire s výrazným vzepětím a zaobleným tvarem. Součástí Centrálního “kokpitu” bude balkon s výhledem přes část Památníku pilotů a mimo něj do Lamanšského průlivu a Francie.

With the aid of video walls, high-tech effects and other technology, the Wing will be an information resource which will offer an experience to illustrate to the visitor something of what it was like for the 2937 RAF pilots ‘The Few’ during the summer and early autumn of 1940.

S pomocí video stěn, výškových technických efektů a jiné technologie, bude křídlo zdrojem informací, které nabídne návštěvníkovi pro ilustraci zážitek, který mělo “pouhých”, zhruba 2937 pilotů v létě a na počátku podzimu 1940.

Within the Wing will will be a dedicated classroom area so that future generations of youngsters can be educated about the Battle of Britain.

V křídle bude vybudována třída s výstavním prostorem, kde se budou mít možnost seznámit s bitvou o Británii a vzdělávat mladí lidé.

In September 2013 work commenced and is due to be completed by July 2015 in time for the 75th Anniversary of the Battle.

V září 2013 byly zahájeny stavební práce, které mají býti dokončeny v červenci 2015 v době 75. výročí bitvy.

Development progress:
Vývoj stavby:

_______________________________________________________________

2014

April / Duben :

23rd

22nd

17th

16th

15th

14th

11th

10th Steel erection commences. / Zahájení montáže kovové konstrukce.




9th – last day the memorial will be seen like this: / poslední den památník bude vidět takhle :

1st:

_______________________________________________________________

March / Březen :

Shaping Up.
Povrchní tvarování.

_______________________________________________________________

February / Únor :

Base now prepared and awaiting steelwork.
Základna je připravená a čeká se na ocelové konstrukce.


_______________________________________________________________

2013

November / Listopad :

Preparing the base.
Příprava podkladu.

_______________________________________________________________

October / Říjen :

Pile driving begins.
Zahájení hloubení.

_______________________________________________________________

September / Září :

Site preparation.
Přípravné práce pro stavbu.

1st Day.
1. den.

Site preparation continues.
Pokračování v přípravě staveniště.

_______________________________________________________________

Article last updated: 23/04/14




Posted in 310 Sqd, 312 Sqd, Battle of Britain, Events, Information | 1 Comment

The Winged Lion – RAF Memorial, Prague


British Residents Honour Memory of RAF Czech and Slovak Veterans
of World War Two

Britská komunita ctí památku československých veteránů
druhé světové války

(Prague, 11 March 2014) Her Excellency Jan Thompson OBE, HM Ambassador to the Czech Republic, today announced the donation of ‘The Winged Lion’, a memorial to the Czech and Slovak airmen who flew with the RAF, from the British community to the people of the Czech and Slovak Republics. She spoke at a ceremony held at LOM Praha at Kbely Airfield in Prague.

PRAHA, 11. března 2014 – Její Excelence Jan Thompson OBE, Její Veličenstvo Velvyslankyně pro Českou republiku, dnes na slavnostním ceremoniálu na vojenském letišti společnosti LOM Praha ve Kbelích oznámila, že britská komunita daruje Čechům a Slovákům památník Okřídleného lva, který je vyjádřením vděčnosti českým a slovenským letcům sloužícím ve vojenském letectvu britských ozbrojených sil (RAF – Royal Air Force).

The Winged Lion is a two-metre bronze statue by Colin Spofforth. It symbolises the bravery of more than 2,500 Czechoslovak airmen who escaped their Nazi-occupied homeland and joined the RAF, where 493 lost their lives in combat during the Second World War.

Okřídlený lev je dvoumetrová bronzová socha vytvořená sochařem Colinem Spofforthem, která symbolizuje odvahu více než dvou a půl tisíců československých letců, jež opustili nacisty okupovanou rodnou zem a připojili se k RAF. Celkem 493 z nich přišlo v bojích během druhé světové války o život.

The memorial will be unveiled in Prague on the 17th June in a ceremony accompanied by a Spitfire fly-past and Beating Retreat by the Royal Air Force Central Band. The occasion will also be marked by the production of a TV documentary ‘They Flew for Freedom’ and the publication of a book by Nick Watson: ‘Valour in the Clouds.’

Památník bude odhalen 17. června v Praze při slavnostním ceremoniálu doprovázeném přeletem stíhacího letounu Spitfire a promenádou ústřední vojenské kapely RAF. Událost bude také zaznamenána v televizním dokumentárním pořadu nazvaném ‘They Flew for Freedom’ (Let za svobodu) a v knize Nicka Watsona s názvem ‘Valour in the Clouds’ (Srdce v oblacích).

from left: Plk. Jaroslav Hofrichter; Her Excellency Jan Thompson OBE, HM Ambassador to the
Czech Republic; Colonel Andrew Shepherd, British Defence Attaché in the Czech Republic; sculptor, Colin Spofforth

The Ambassador said: ‘The bilateral relationship between the Czech Republic and the United Kingdom today is strong and broad. It spans the spheres of culture, politics, science and technology and, especially, trade and investment. A defining point in the history of our relationship, however, was forged during the Second World War, by Czechoslovaks fighting as part of the British Armed Forces. The part played by the airmen was particularly important at critical stages, not least of which was the Battle of Britain. I am delighted that the thriving British community in the Czech Republic today has recognised this invaluable contribution, and wishes to record its thanks by presenting such a splendid statue to the Czech people. I thank the sponsors who have made it possible, but also the many individuals who have contributed in other ways. It says a great deal about the warmth of our enduring relationship, and I fully support the project.’

Velvyslankyně řekla: „Reciproční vztahy mezi Českou republikou a Velkou Británií jsou silné a velkorysé a zahrnují oblasti kultury, politiky, vědy, technologie a obzvláště obchodu a investic. Stěžejním historickým milníkem pro vybudování našich vztahů byla ovšem druhá světová válka, během níž Čechoslováci bojovali po boku britských ozbrojených sil. Zejména důležitá byla jejich účast v letectvu, stejně jako v bitvě o Británii. Jsem velmi potěšena, že si současná britská komunita v České republice uvědomuje tento neocenitelný přínos a chce své díky vyjádřit touto symbolickou sochou. Velmi děkuji sponzorům, kteří projekt umožnili, a také dalším jedincům, kteří k němu přispěli jiným způsobem. Tento projekt, který vypovídá o našich dlouhodobých vřelých vztazích, plně podporuji.“

The memorial is the brainchild of Mr Euan Edworthy, a public relations consultant who has lived and worked in the Czech Republic for 17 years. He said: ‘As a child brought up in the UK, I was frequently reminded of the heroics by the Czechoslovak airmen who fought in the Second World War by my father, who was also a serving RAF officer. It has always been my ambition since arriving in the Czech Republic in 1994 to create a memorial for these extraordinarily brave men and to leave a fitting landmark for future generations to come. Their contribution to the Allies’ success against the Luftwaffe was out of all proportion to their numbers: they flew with real gallantry, and some ended up as aces. We thought it was high time to commemorate their achievement and their sacrifice.’

Památník je duchovním dítětem pana Euana Edworthyho, poradce v oblasti public relations, který v České republice žije a pracuje již 17 let. Euan řekl: „Jako dítěti vychovávanému ve Velké Británii mi můj otec, který byl sám důstojníkem RAF, často připomínal hrdinství československých letců, kteří bojovali ve druhé světové válce. Už od roku 1994, kdy jsem přijel do České republiky, jsem toužil po tom, vybudovat pro tyto mimořádně statečné muže památník, a zanechat tak památku budoucím generacím. Jejich zásluhy na úspěších Spojenců proti Luftwaffe byly vzhledem k jejich počtu obdivuhodné. Létali s obrovskou statečností, díky níž se někteří stali historickými hrdiny. Byl nejvyšší čas připomenout jejich úspěchy a oběti.“

The chairman of the Winged Lion Memorial Appeal Fund is Colonel Andrew Shepherd, British Defence Attaché in the Czech Republic. He said: ‘We have been delighted by the generous response to the announcement of our appeal for funds. Over 35 corporate and individual sponsors have donated close to £100,000 to turn this idea into reality. We see the Winged Lion not only as a memorial to the courage of those 2,500 airmen but also as a celebration of the friendship between the British, Czech and Slovak peoples.’

Předseda fondu památníku Okřídleného lva, plukovník Andrew Shepherd, vojenský atašé britského velvyslanectví v České republice, řekl: „Jsme poctěni velkorysou reakcí na oznámení o otevření našeho fondu. Více než 35 korporátních a individuálních sponzorů věnovalo na realizaci tohoto nápadu téměř 100 000 liber. Okřídlený lev pro nás není jen uctěním památky a odvahy dvou a půl tisíců letců, ale také oslavou přátelství mezi Brity, Čechy a Slováky.“





Posted in 310 Sqd, 311 Sqd, 312 Sqd, 313 Sqd, 68 Sqd, Forthcoming Events, Information, Memorial | 1 Comment

Miloslav Kratochvil [Bitton] – Remembered



Miloslav Kratochvíl se narodil 14. října 1919 v Rusku v české kolonii Alexandrovka. Byl nejmladším ze šesti potomků českobratrské rodiny, která se pak v roce 1926 přestěhovala do Československa. Po vyučení obchodním příručím začal navštěvovat obchodní akademii a rozpad společného státu v březnu 1939 ho zastihl v Bratislavě. Právě tam se pak zapojil do ilegální činnosti, spočívající v pomoci uprchlíkům z českých zemí, kteří tudy směřovali do zahraničního exilu. Nakonec musel v únoru 1940 za hranice zmizet sám. Utíkal přes Maďarsko do Jugoslávie, ale v Budapešti byl zatčen zdejší policii a držen ve známé věznici Tolonczház. Při deportaci zpátky na Slovensko se mu však podařilo uprchnout, dostal se do Bělehradu a pak přes Řecko a Turecko do Sýrie a Libanonu, kde následně na počátku července 1940 vstoupil do formující se čs. pozemní jednotky.

Miroslav Kratochvíl was born 14 October 1919 in the Czechoslovak settlement at Alexandrovka, Russia. He was the youngest of six children in a Czech Protestant family, which returned to Czechoslovakia in 1926. After finishing his apprenticeship as a shop assistant, he enrolled at a Business Academy. After the division of Czechoslovakia, following the German occupation, in March 1939 he was in Bratislava. Here he participated in the illegal activity of helping Czechoslovaks escaping from their homeland and heading through Slovakia on their way to exile abroad. Finally, in February 1940, he had to escape himself across the border. He escape-route was through Hungary to Yugoslavia, but was apprehended by local police in Budapest and was detained in the notorious prison of Tolonczház. Whilst being deported back to Slovakia, he managed to escape, travelled to Belgrade and from there through Greece and Turkey to Syria and Lebanon, where he subsequently joined the assembling Czechoslovak army in July 1940.

Jako vojín Československého pěšího praporu 11 – Východního, kterému velel tehdejší podplukovník Karel Klapálek (1893-1984), se pak zúčastnil bojů v Sýrii a především epické obrany obklíčeného Tobrúku. Na podzim 1942 se přihlásil jako dobrovolník k čs. letectvu ve Velké Británii, do jehož řad byly tehdy vybrány bezmála dvě stovky někdejších „tobruckých krys“. Lodním transportem, který plul přes Mys Dobré naděje, dorazil do Liverpoolu na Nový rok 1943. Bez úhony prošel celým přísným výběrovým řízením a byl určen k výcviku na stíhacího pilota. Elementární část pilotního výcviku prodělal v Anglii, jeho pokračovací část až v Kanadě a bojový stíhací výcvik pak opět na Britských ostrovech. Završil ho na podzim 1944 úspěšně a s výborným prospěchem.

As a soldier of the 11th Czechoslovak Infantry Regiment – Eastern, which was, by then, commanded by Lt Col Karel Klapálek (1893-1984), he then took part in battles in Syria and also the epic defence of besieged Tobrúk. In the autumn of 1942 he was one of almost 200 Czechoslovak ‘Rats of Tobruk’ who responded to a request for volunteers to join the Czechoslovak Air Force in England. They sailed, via the Cape of Good Hope, arriving at Liverpool on New Years Day 1943. Here he underwent stringent selection tests and was selected for training as a fighter pilot. His elementary pilot training was undertaken in England, then continued in Canada, before returning back to England for aerial combat training. He successfully completed his training in the autumn of 1944 having achieved excellent results.

Miloslav Kratochvíl, Air Crew Receiving Centre, Londýn, Jaro 1943.
Miloslav Kratochvíl, Air Crew Receiving Centre, Londýn, Spring 1943.

Do aktivní bojové činnosti znovu zasáhl v posledním válečném roce. V lednu 1945 byl jako četař (Sergeant) přidělen ke slavné 310. čs. stíhací peruti, které velel štábní kapitán (později generálmajor v.v.) Jiří Hartman (1917-2006). Na jejích Spitfirech IX pak až téměř do konce války doprovázel mohutné svazy bombardovacích letounů, které útočily zejména na průmyslové a komunikační cíle na území nacistického Německa. Vzdušná opozice ze strany kdysi mocné Luftwaffe tehdy již skomírala, německé protiletadlové dělostřelectvo však zůstávalo obávaným a smrtelně nebezpečným protivníkem až do posledních hodin války. Ty však on sám prožíval již na nemocničním lůžku.

He became an operational pilot during the last year of the war. In January 1945, at the rank of Sergeant, he was posted to the famous 310 Sqn, commanded by S/Ldr, (later generálmajor retd), Jiří Hartman (1917-2006). Flying Spitfire IX aircraft, the squadron role was to escort massive formations of bombers attacking industrial and communication targets on Nazi Germany soil. The aerial opposition from the once so powerful Luftwaffe was dwindling by then, but the German anti-aircraft defences remained a dreaded and lethally dangerous opponent until the very last hours of the war. However, he personally was to spend the last hew hours of the war in a hospital bed.

Při poslední akci, která měla proběhnout 2. května 1945, ale byla nakonec zrušena, když již byli čs. stíhači ve vzduchu, se totiž vážně zranil. Při návratu na letiště mu totiž vysadil motor. Pokus o nouzové přistání v obtížném terénu pak skončil těžkou havárií v zalesněných kopcích poblíž Haselmere. Ze Spitfiru zbyly jen trosky, jeho samotného z doutnajícího vraku zachránili angličtí farmáři. Z popálenin a poranění páteře se zotavoval v nemocnicích v Uxbridgi a v Haltonu až do září 1945, kdy se konečně mohl vrátit domů.

During his last operational flight, which was planned to take place on 2 May 1945, but was aborted after the pilots were already airborne, he got seriously injured. His Spitfire engine failed during the return flight to the airbase. His attempt to crash land on difficult terrain ended as a serious accident in the forested hills near Haselmere. Only debris was left from the Spitfire, he himself was saved by local farmers from the smoldering wreckage. He was recovering, until September 1945, from his burns and a injured spine in the hospitals of Uxbridge and Halton, after which he could finally return home.

Miloslav Kratochvíl, Manston, Jaro 1943.
Miloslav Kratochvíl, Manston, Spring 1943.

Do Prahy si přivezl anglickou novomanželku a brzy zde také dodatečně složil maturitní zkoušku. Zůstal sloužit jako důstojník čs. letectva, a to u Leteckého pluku 10 na letišti ve Kbelích, kde dosáhl hodnosti nadporučíka letectva. Po únoru 1948 mu však bylo zřejmé, že jako bývalý „zápaďák“ nemá v Československu žádné vyhlídky. Rozhodl se tedy pro opětovný odchod do exilu. Zatímco jeho manželka a dítě ze země dostala za pomoci britského zastupitelského úřadu, on spolu s několika dalšími zvolil ilegální odchod přes „zelenou hranici“ na Chebsku. Útěk se neobešel bez dramatických situací a střelby pohraničníků. On sám měl štěstí. Vyvázl bez úhony – jako jeden z pouhých dvou uprchlíků, zbylých pět včetně jeho bratra neprošlo…

He returned to Prague with his new English wife and shortly after he successfully completed his graduate exams. He remained serving as officer with the 10th Air Force Regiment of the Czechoslovak Air Force, at Prague-Kbely airbase, where he attained the rank of of 1st Air Force Lieutenant. However, after the Communist take-over in February 1948, it was clear to him that as a former “Westie” he had no future in Czechoslovakia. He decided to go into exile once again. When his wife and child were able to leave the country with the help of the British Embassy, together with several others, he opted for an illegal departure, in the Cheb district, crossing the border into the American Zone of Germany. The escape wasn´t without drama including coming under fire from the Czechoslovak border guards. He was lucky himself. He got through unscathed – as one of the only two escapers; the remaining five, including his brother, didn´t manage to escape.

Ve Velké Británii, kde se nakonec šťastně shledal s rodinou, již do řad RAF znovu nevstoupil, ikdyž mu to nabízeli. Zvolil si civilní kariéru a začal používat příjmení Bitton. Zpočátku pracoval pro jednu cateringovou firmu, později se osamostatnil a stal se majitelem restaurace „Grey Parrot“ (Šedivý papoušek). Ve své druhé vlasti byl velmi aktivním členem krajanské komunity z řad čs. válečných veteránů, žijících ve Velké Británii.

Back in Great Britain, he was happily reunited with his family, he didn´t rejoin the ranks of the RAF, even though this opportunity was offered to him. Instead he opted for a civilian career and changed his surname to Bitton, his wife´s maiden name. Initially he worked for a catering company, later he became independent and the owner of the restaurant “Grey Parrot”. In his second homeland, he was a very active member of the Czechoslovak WW II veterans community living in Great Britain.

V rámci polistopadových rehabilitací mu byla navrácena hodnost a pak byl povýšen na plukovníka ve výslužbě. Nositel dvou Československých válečných křížů 1939, Československé medaile Za chrabrost a mnoha dalších vyznamenání od té doby do České republiky zavítal ještě mnohokrát, především na celou řadu veteránských akcí.

After the ‘Velvet Revolution’ of November 1989 his Czechoslovak rank was re-instated and later he was promoted to the rank of Plukovník (Colonel) in retirement. He was awarded two Czechoslovak Válečných kříž (War Crosses), the Czechoslovak Za chrabrost (Gallantry Medal) and several other medals and he returned to Czechoslovakia, numerous times, to participate in numerous veterans´activities.

Zemřel v úterý 25. února 2014 ve Knutsfordu v hrabství Cheshire, kde trávil podzim svého života.

He died on 25 February 2014 at Knutsford, Cheshire, where he was spending the autumn of his life.

© Jiří Rajlich




Posted in 310 Sqd, No longer with us | Leave a comment